„Mnozí moudří se musejí opíjet. To nejlepší v životě není nic jiného než rauš,“ tvrdí slavný anglický romantik lord Byron již na počátku 19. století. Nyní vám představíme zajímavosti z historie různých druhů alkoholu a koktejlů…

Hollywood se koupe v Bloody Mary

Pořádná porce vodky, kořeněná zeleninová šťáva, worcesterová omáčka, citron, tabasco, celerová sůl, čerstvě umletý pepř. To vše promíchat s rajčatovým džusem a Bloody Mary je na světě.

„Jen zřídka člověk zažije pocit, kdy přesně neví, jestli jí nebo pije…,“ shodují se současní barmani o drinku, jehož historie sahá do roku 1921. O tři dekády později recepční lasvegaského hotelu Sands nevěří svým uším, když přijímá snídaňovou objednávku od hostů ze 13. patra.

Hollywoodské hvězdy Humphrey Bogart (1899–1957) a Judy Garlandová (1922–1969) nebo slavný zpěvák Frank Sinatra (1915–1998), kteří se zde najednou ubytovali, mají chuť na 300 koktejlů Bloody Mary.

Ředění rumu námořníky nepotěšilo

Řada míchaných alkoholických nápojů původně vznikla jako možný lék ať už na malárii, chřipku, nebo mořskou nemoc. Prospěšné účinky spatřuje také v rumu anglický admirál William Penn (1621–1670).

Po ovládnutí Jamajky v roce 1655 začíná svým mužům místo dosavadního piva rozlévat denní dávku rumu. Zvyk se brzy rozšíří na ostatní anglické lodě. Když ale každý námořník denně vyfasuje zhruba půl litru rumu, nedělá to vždy dobrotu.

V roce 1740 admirál Edward Vernon (1684–1757) proto nařizuje snížit příděly na polovinu a navíc rum doředit vodou. Aby šel posádce příkladem, napije se jako první. Nápoji se pak začíná říkat grog podle armidálovy přezdívky Old Grogram.

V chladných vodách ho nechává poprvé ohřívat další britský admirál Horatio Nelson (1758–1805).

Diplomacie se sklenkou brandy

„On pije,“ pohoršuje se americký diplomat Henry Kissinger (*1923) nad Willym Brandtem (1913–1992), kancléřem Západního Německa v letech 1969–1974. Pro obyčejné Němce to není žádné překvapení.

Sami politikovi pro jeho zálibu ve vinné pálence přezdívají „Weinbrand-Willy – Willy Brandy“. Traduje se, že právě alkohol Brandtovi pomáhá prolamovat ledy při jednání s východoněmeckými sousedy, za což v roce 1971 získává i Nobelovu cenu míru.

Gin Angličané vyráběli Francouzům natruc

Anglie vs. Francie. Dva odvěcí rivalové na evropském poli. Na sklonku 17. století, kdy na anglický trůn po boku Marie II. Stuartovny (1662–1694) usedá nizozemský protestant Vilém III. Oranžský (1650–1702), se rozpory opět prohlubují.

Vrcholí embargem na dovoz francouzského zboží na ostrovy. Jak ale nahradit rychle ubývající víno a brandy? Angličané opráší starobylý recept na výrobu jalovcové pálenky – geneveru.

O necelých 50 let později nápoj u nich tak zdomácní, že mu i zkrátí jméno na gin. Ten se pak ke konci 18. století začíná míchat s italským nebo francouzským vermutem. Světlo světa spatří martini.

Více ginu oproti vermutu znamená martini extra dry. Americký spisovatel Ernest Hemingway (1899–1961) píše dokonce o poměru 15:1, o tzv. montgomerym.

Název je odvozen od jména britského maršála Bernarda Montgomeryho (1887–1976), který v severní Africe údajně odmítal zaútočit na německého vojevůdce Erwina Rommela (1891–1944), dokud nebudou mít jeho vojáci převahu nad nepřítelem právě v poměru 15:1. „Protřepat, nemíchat!“ Když se řekne martini, nemůže samozřejmě chybět James Bond. Agent 007 ale do drinku ještě přidává vodku…