Davy prostých Egypťanů jásají, když se faraon Ramesse II. asi v roce 1274 př. n. l. vrací z bitvy u Kadeše. Co na tom, že úspěch nebyl takový, jaký by si představoval. Poddaným vše prezentuje jako památný triumf. Lidé před ním padají tváří do prachu cest.

Moc krále je neotřesitelná. Neuplyne ani 200 let a všechno bude v říši na Nilu jinak.

Vražda. Tak zní verdikt egyptologů, zkoumajících mumii Ramesse III. (vláda v letech asi 1186–1155 př. n. l.), který bývá považován za posledního velkého faraona v dějinách Egypta.

Z dávných papyrů pak vyplývá, že se král stal obětí rozsáhlého spiknutí, do něhož se zapojili nejen ženy z jeho harému, ale také vysocí státní úředníci.

Na Ramesse II. (vláda v letech asi 1279–1213 př. n. l.), považovaného za boha, by si ještě nikdo nedovolil vztáhnout ruku, ani na to jen pomyslet. Časy se zkrátka mění.

O symbolickém bahnu, v němž se říše na Nilu postupně utápí, svědčí i obrovský skandál kolem vykrádání thébských hrobek, k němuž dochází v 16. roce vlády Ramesse IX. (vláda v letech asi 1129–1111 př. n. l.).

Liknavý správce

Paser, správce východního břehu Théb, chodí po svém příbytku jako lev v kleci. Pečlivě v hlavě zvažuje každé slovíčko, které se chystá napsat do hlášení pro vezíra Horního Egypta Chamveseho.

„Ten lotr… neučinil nic a jistě si také přišel na své…,“ honí se hlavou Paserovi. Spadeno má na Paveru, správce západního břehu Théb, kde se rozkládají rozsáhlá pohřebiště. Paser odhalil, že na nich dochází k velkému vykrádání hrobů.

Pavera podle něj vůči zlodějům nejenže nezasáhl, ale podle všeho je s nimi ještě spolčený!

Hlučná pomsta

Vezír Chamvese musí na udání reagovat. Ustavuje k případu vyšetřovací komisi, ale k Paserovu zděšení se do jejího čela postaví sám Pavera. Je jasné, že spravedlnost dostane na frak.

„Byla vyloupena řada soukromých hrobek včetně deseti královských a čtyř hrobek kněžek,“ tvrdí Paser. Komise ho však přesvědčuje o opaku. Prý je jeho informace nepřesná a vykraden byl pouze jeden královský hrob. Objevují se snahy o Paserovu diskreditaci.

Soud zprošťuje všechny podezřelé viny. Pavera se cítí být na koni. Krátce nato svolává inspektory, strážce i dělníky z thébských pohřebišť a společně vyrážejí protestovat přímo před Paserův dům na východním břehu Nilu.

Prý svými obviněními pošpinil jejich čest. Randál před vlastním obydlím Pasera samozřejmě rozzuří. „Budu si stěžovat přímo u krále!“ zahrozí shromážděným.

„Pavera ho pak před vezírem obvinil z obcházení korektních byrokratických postupů,“ líčí události současný britský historik Paul Johnson. To se v Egyptě nedělá. Před soudním tribunálem nyní pro změnu stojí Paser. „Pro dobrotu na žebrotu,“ říká si v duchu. Musí se doznat ke křivému obvinění a jeho stopa se z dějin vytrácí.

Ospravedlnění zločinu

Další papyrus mu však přece jen dává za pravdu. Později je v souvislosti s vykrádáním thébských hrobek za vlády Ramesse IX.

zadrženo několik zlodějů, kteří se při výslechu spojeném s „bitím holemi a vykrucováním rukou a nohou“ přiznávají ke zločinu. „Byl mezi nimi nosič vody, rolník, kameník, tesař a otrok,“ vypočítává Johnson. Samé malé ryby.

Hlavní osnovatelé rozsáhlého rabování nejspíš díky četným úplatkům spravedlnosti unikají. Svědomí je navíc vůbec netrápí. „Každého faraona bylo možno ztotožnit s jeho předchůdci, neboť všichni byli vtělením boha Hora,“ vysvětluje Johnson.

Tudíž když se jeden král nemá k tomu, aby řádně vyplácel své služebníky, vezmou si odměnu od jeho pohřbených předků. S pocitem, že jsou vlastně v právu, se jim hrobky v Thébách, překypující poklady, musely vykrádat hned mnohem líp…