17. srpna 1661 zámeček ve francouzském Vaux-le Vicomte (55 km jihovýchodně od Paříže).

Vrchní správce francouzských státních financí Nicholas Fouquet pozve na velkolepou slavnost do svého nového sídla krále Ludvíka XIV. „Blahopřeji vám, pane Fouquete, k nádherným příborům z pozlaceného stříbra,“ obdivuje panovník lžíci, kterou mlsá sladký krém.

„Není to pozlacené stříbro, nýbrž zlato,“ pochlubí se šlechtic Nicholas Fouquet (1615 – 1680). Když se vzápětí podívá na Ludvíka XIV. (1638 – 1715)., okamžitě pochopí, že měl raději mlčet.

Nad jeho kariérou se už nějakou dobu stahují mračna. Sám tuší, že je v nemilosti, a už 12. srpna 1651 se snaží svůj úřad prodat pánovi de Harlay za 1 400 000 livrů (za stejnou cenu by bylo možné tehdy koupit 35 miliónů litrů vína). Král se sice snaží zachovat kamennou tvář, ale výraz znechucení ho prozradí.

Lahůdky, které sloužící nabízejí na 432 zlatých a 6000 stříbrných talířích, Ludvíkovi hořknou v ústech. Když se rozhlédne po všech sochách, obrazech a gobelínech, vzpomene si na umělé jezírko a obrovský park, zmocní se ho vztek. „My mu to vrátíme.

A bude to i s úroky,“ šeptá rozčileně své matce Anně Rakouské (1601 – 1666), když se spolu vrací kočárem domů.

Povedená dvojka

Jejich královské sídlo ve Fontainebleau tomu Fouquetovu nemůže konkurovat, ale tomu Ludvík rychle udělá přítrž. Svolává senát, kterému se Nicholas a další mají zpovídat ze svých finančních operací.

„Celkem 251 největších finančníků království bylo donuceno vrátit formou pokut 160 milionů livrů, tedy dvojnásobek ročních státních příjmů,“ uvádí francouzský historik Paul Lombard.

Všichni považují Foqueta za nesmírného boháče a předhání se, jak mu projevit svoji přízeň. Kupuje úplně všechno, dokonce i lidi, aby si zajistil potřebné služby. Za 500 000 livrů se stává jeho agentkou i samotná královna matka.

V letech 1653 – 1661, kdy se stará o státní finance, se zdáním solidnosti snaží zakrýt svoje čachry. Kdekdo mu půjčuje, a když mu bankéři nechtějí platit, sáhne do státní kasy.

Povedenou dvojici tvoří s kardinálem Julesem Mazarinem (1602 – 1661).

Když Mazarin v roce 1656 po porážce Francouzů Španěly žádá „ve jménu nebes“ Fouqueta o pomoc v podobě 1 800 000 livrů, ministrovi financí se podaří během čtyř dnů sehnat 900 000 livrů a zachránit zničenou armádu před rozpadem.

Záminka ke zničení

Jules mu děkuje: „Vím, že jste poskytl tuto částku na úkor svých vlastních obligací…,“ ujišťuje ho také, že mluvil s oběma Veličenstvy – králem i královnou matkou:

„Pověřila mne poděkovat vám za ně a ujistit vás, že vám to nikdy nezapomenou.“ Když kardinál v roce 1659 dojednává mír se Španělskem, potřebuje nutně dalších 30 miliónů livrů a jedině Fouquet je schopný peníze sehnat.

Oba, Ludvík i Anna, ale zapomínají velice rychle. Král si uvědomuje, že mu Nicholas přerůstá přes hlavu a svými ambicemi začíná být nebezpečný. Musí proto všehoschopného Fouqueta zničit.

Aféra, která se rozpoutává kolem zámku Vaux-le Vicomte je k tomu ideální příležitostí.

Dluh 12 miliónů

V září 1651 začíná proces. Nicholasovi nedovolí obhájce a nemůže ani nahlédnout do spisů. „Podejte nám vysvětlení o statcích a půdě, jichž jste nabyl v době výkonu funkce vrchního správce financí,“ vyzve Fouqueta soudce.

„Je pro mne obtížné detailně vám zdůvodnit malé akvizice… Jsem s to si vzpomenout jen na ty největší…“ vysvětluje s nechutí. Když se ptají na financování zámku, mluví ještě opatrněji:

„Nedovedu říci, na co přišly úpravy a zařizovaní Vaux, neboť jsem je nechal provádět od roku 1640. Je pravda, že v posledních letech, že v posledních letech mne stály značné sumy, neboť dům stále nevypadal podle mých představ…“ Ludvík zuří a chce soud urychlit.

Obžaloba má celkem 97 bodů. „Promluvme si o mém jmění,“ nabídne samolibě Nicholas. „Mám devět miliónů (livrů – pozn. red.), ale dvanáct dlužím a těch dvanáct jsem utratil ve službách krále,“ popírá svoji vinu. Byl prý jenom marnotratný. Rozsudek zní: vězení na doživotí.