Vzduchem zasyčí podivný zvuk. Několik vojáků se ohledné a vidí, jak se jeden z jejich druhů kácí k zemi. Když otočí hlavou ke stromům, po útočníkovi zbydou jen polámané větve. Než se stačí rozejít, přichází další útok. Nikdo z nich se z temného hvozdu nedostane živý.
Město Bramsche leží na severozápadě Německa, jeho součástí je také bývalá víska Kalkriese. A právě nedaleko ní probíhá jedna z největších potup římské armády. V nepřehledném Teutoburském lese zmasakrují Germáni 20 tisíc Římanů.
Ambiciózní plány
Říše zažívá pod vládou císaře Augusta (63 př. n. l.–14 n. l.) územní expanzi a brousí si zuby na oblast, kterou obývají germánské kmeny. Římané dospějí až k řece Rýn a rádi by pokračovali na východ.
Své nepřátele postupně oťukávají a na přelomu letopočtu získávají kontrolu nad částí území. Cíle dosáhnou i nevybíravými taktikami – unáší třeba příbuzné germánských náčelníků.
Augustus sní o nové provincii a porážce obávaného markomanského vládce Marobuda (30 př. n. l. –37 n. l.). Jeho osud má zpečetit 13 legií o síle asi 100 tisíc vojáků. Jenže operace, jejíž přípravy započnou kolem roku 6, musí přestat.
V oblasti dnešního Balkánu vypuká povstání, a tak osm legií putuje právě na jih Evropy. Zbylými třem velí schopný Publius Quinctilius Varus (46 př. n. l. –9 n. l.).

Had na prsou
Kdysi působí jako konzul, dohlíží na provincie v Africe či Sýrii a navíc se ožení s Augustovou praneteří, takže vlastně patří do rodiny. Naposledy se ale předvede v Palestině, kde při židovské revoltě nechá ukřižovat dva tisíce lidí.
Za Rýnem se má pokusit začlenit germánské území do římské samosprávy. Aby mu to šlo lépe, má k ruce Arminia, chlapíka z kmene Cherusků, jehož Římané v deseti letech unesou. Dostává se mu vzdělání a dotáhne to až na důstojníka a zdánlivě loajálního muže.
Varovi pomáhá, avšak za jeho zády spřádá koalici s nepřítelem. Sjednotí dokonce několik kmenů a čeká na vhodnou příležitost. Zároveň ví, že nesmí jít s Římany do přímého boje, a tak vymýšlí léčku.
„Pane, chystá se povstání,“ přispěchá koncem léta roku 9 Arminius a Varus mu bezmezně věří. Celé vojsko se tak přesouvá do odlehlejší oblasti a aby na místo dorazili rychleji, mají to vzít přes Teutoburský les.
Obří armáda o síle asi 20 tisíc vojáků se musí vejít na úzkou pěšinu vedoucí skrze hvozd. A tak jsou Římané roztahaní po několika kilometrech. Do toho všeho se pokazí počasí a začne hustě pršet.

Bez happy-endu
Podél cesty je však sledují oči germánských bojovníků a čekají na signál. Když se Arminius vypaří, započne útok. Vrhají oštěpy a následně mizí v lesích. Římané se nedokáží zformovat, nakonec se jim podaří dojít na mýtinu, kde se přeskupí.
Jenže o den později – 9. září vyráží dál. Cesta vede mezi valem a řekou, tudíž není kam utéct. V tu chvíli Germáni zaútočí. Římané sice zkouší výpad odrazit, jenže tětivy nasáklé vodou nejdou napnout a s těžkými vlhkými štíty také moc nezmůžou.
„Je to zkáza,“ proběhne hlavou Varovi a raději spáchá sebevraždu – nalehne na meč. Jeho muže čeká jistá smrt, kdo nezemře v boji, toho Germáni pochytají a obětují svým bohům.
„Vare, vrať mi mé legie,“ říká podle jedné z báchorek císař, když se o katastrofě dozví. Hlavu vojevůdce Arminius odřízne a pošle Marobudovi, odkud putuje do Říma. Šest let po masakru do těchto končin dospěje Germanicus (15 př. n. l.–19 n. l.).
Objeví řadu oltářů a kostí, zároveň nechá pohřbít jejich ostatky. Historikové tvrdí, že tehdy v temném hvozdu vyhasne kolem 20 tisíc životů a císař vzdá onu expanzi za řeku Rýn.

