Zdecimovanou krajinou u Sevastopolu zazněla rána. Vojáci fascinovaně hleděli na stroj brázdící zem krátery o velikosti devíti metrů – a stejné hloubce! Dělo Těžký Gustav právě vypálilo jednu ze svých 48 střel.
V boji se z něj vystřelilo jen párkrát, i tak se ale zapsalo se svou „sestrou“ do historie jako největší dělo historie.
V rámci strategických plánů uvažovala německá generalita s proražením série francouzských opevnění, takzvané Maginotovy linie. K tomu ale potřebovala devastující zbraně. Požadavek, který doputoval vedení zbrojovky Krupp, zněl jasně: „Potřebujeme projektil, který zničí sedm metrů vyztuženého betonu nebo metr širokou vrstvu pancéřové oceli.
“ Dělo mělo mít takový dostřel, aby mohlo ničit pevnosti mimo dosah francouzské obrany.
Plány na monstrum
Za rýsovací prkno usedl přímo hlavní inženýr zbrojovky Krupp Erich Müller. Vypočítal, že projektil schopný způsobit požadovanou škodu, bude vážit okolo sedmi tun. Zbraň schopná ho vystřelit musela mít ráži nejméně 80 centimetrů.
Hlaveň tohoto monstra by pak musela být dlouhá 30 metrů. Po vypočítání celkové hmotnosti se nejeden z inženýrů u Kruppa orosil. Dělo by podle propočtů vážilo přes 1000 tun. I přesto u Kruppa navrhli tato děla o ráži 70, 80, 85 a 100 centimetrů.
Rozhodlo Hitlerovo nadšení
Plány sice existovaly, ale s výrobou se otálelo. Nikomu se nechtělo do tak obrovského projektu investovat čas, peníze, ani materiál. To se však změnilo v roce 1936, když Essen, kde zbrojovka sídlila, navštívil Adolf Hitler. Vůdce plány děl velkých jako pětipatrový dům ho uchvátily. U Kruppa se tedy rozhodli postavit variantu s ráží 80 centimetrů. V polovině roku 1937 se začalo s výrobou. Německo si u zbrojovky objednalo obrovská děla rovnou dvě.
Jméno má po otci
Od počátku bylo jasné, že plánovaný termín dokončení na počátku roku 1940 se nestihne. Odlití tak obrovských kusů oceli představovalo technologický oříšek. V září 1941 byly uskutečněny první testy na střelnici Hillersleben.
Dělo vystřelilo projektil o váze sedm tun do vzdálenosti 37 kilometrů. Po úspěšných pokusech bylo dělo připraveno k bojovému nasazení a dostalo jméno po otci majitele essenské zbrojovky – Gustav.
Účet na tři miliardy korun
Vzhledem k velikosti obrovského stroje dostal přídomek těžký. V rámci tradice si Krupp neúčtoval peníze za dodávku první zbraně. Pustil se tedy urychleně do výroby druhé. Identické dělo dostalo jméno podle ženy hlavního inženýra, Dory.
Za něj už Německo zaplatilo sedm milionů říšských marek (přibližně 3 miliardy současných korun).
Vyměňte hlaveň!
Po vyrobení děl však Německo řešilo zapeklitou otázku. Kam s nimi? Francie byla už dobyta. Gustav tedy putoval v březnu 1942 na východní frontu, kde se měl zúčastnit obléhání Sevastopolu. Obrovský kolos se však mohl pohybovat pouze po dvou železničních drahách vedle sebe.
K ruskému městu dorazil v červnu 1942. Stihl vypálit 48krát, než bylo obléhání ukončeno. Mezitím ovšem musela být hlaveň kvůli opotřebování vyměněna.
Raději je zničte!
Do další akce se nakonec Těžký Gustav nedostal. Plánovalo se ještě jeho použití proti povstání ve Varšavě, nakonec však nedošlo ani na něj. Dora dopadla ještě neslavněji. Němci ji chtěli použít u Stalingradu v roce 1942.
Jelikož Sovětská vojska obkličovala bránící se Němce, hrozilo, že by Dora padla do ruských rukou. A tak obrovské dělo ustupovalo spolu s německými jednotkami. Než aby padly do rukou nepřítele, nacisté obě děla raději zničili.
Jejich zbytky našli Američané v roce 1945.