Údajně až 355 nemanželských potomků zplodil saský kurfiřt a polský král August II. „Silný“ se mu očividně nepřezdívá jen kvůli tomu, že dokáže v holých rukou drtit podkovy…

Nejstarším z jeho levobočků je Mořic (1696–1750), poté co ho otec uzná za vlastního, hrabě Saský. V žilách mu po matce Auroře Königsmarckové (1662–1728) koluje krev švédských generálů.

„Budu vojákem,“ je také Mořic přesvědčen už v pěti letech. Ke zděšení jeho vychovatelů ho ze studia nezajímá nic, co nesouvisí s bitevním polem. Tak je umanutý.

„Manželka je pro vojáka neužitečný kus nábytku,“ prohlašuje, když mu otec August (1670–1733) nachází výhodnou sňatkovou partii. To ovšem neznamená, že by ho ženy nezajímaly. V tomto směru se „potatil“.

Vavříny tak Mořic sbírá při válečných taženích i milostných avantýrách, které provází jeden pikantní skandál za druhým.

Zatrhne drancování

Čím je starší, tím víc prahne po nějakém evropském trůnu. Pro své záměry si Mořic vyhlédne ten uprázdněný v Kuronsku, vévodství v Pobaltí. V létě 1725 je zdejším lidem skutečně prohlášen za nového vévodu, brzy se ale musí odtud na nátlak otce pakovat.

Kuronsko hraje významnou roli na poli evropské diplomacie a momentálně není žádoucí, aby zde vládl levoboček polského krále.

Závratnou kariéru tak nakonec Mořic udělá ve službách Francie za válek o rakouské dědictví. Během nich se s francouzskými jednotkami a bavorskými oddíly českého vzdorokrále Karla III. (1697–1745) v listopadu 1741 dostává i do Prahy.

Místní radní mu pak předávají skvělý diamant jako poděkování za to, že jeho muži upustili od drancování. Za své vojenské úspěchy je Mořic v březnu 1744 jmenován maršálem Francie. Další boje vede převážně v Nizozemí.

„Nechť každý v světě ustoupí před rekem vznešeným…,“ skládají poctu triumfujícímu vojevůdci i v proslulé pařížské Opeře.

Zámek za odměnu

„Cizácký bastard!“ Tak o něm ale mluví francouzští důstojníci rozhořčení tím, že musejí poslouchat rozkazy levobočka ze Saska. Závistivci kolem něj kují pikle a splétají složité předivo intrik.

Okouzlující Mořic je však přítelem proslulé madame de Pompadour (1721–1764), milenky krále Ludvíka XV. (1710–1774), která za něj v rozhodujících chvílích ztratí u panovníka slovo.

Mořici se dostává titulu generál maršál, z něhož se v dějinách Francie může těšit jen hrstka nejskvělejších mužů. Král mu navíc dává do užívání honosný zámek Chambord na Loiře.

Mrtvice v ložnici

Zde si Mořic po skončení válek o rakouské dědictví v roce 1748 pěstuje nadále své dvě vášně. Jednak se nádvořím Chambordu neustále rozléhá dusot vojenských holínek jeho pluku a pak také šustění dámských sukní.

Při jedné intimní chvilce v roce 1750 postihne Mořice záchvat mrtvice. Už několik let postonávající vojevůdce se z něj již nevzpamatuje.

„Maršál by měl být učitelem všech evropských generálů,“ skládá mu poklonu takový velikán bitevních polí, jakým je pruský král Fridrich II. Veliký (1712–1786).