Renata Tyršová přijíždí 9. srpna 1884 do Ötzu v rakouských Alpách nedaleko Innsbrucku. Její manžel Miroslav se tu od 20. července léčí z depresí. Chce být sám. Svým blízkým posílá dopisy s textem:

„Pozdrav všem, kdož mě ještě znáti chtějí.“ Jeho ženu tato slova vyděsí, proto se vydá za ním. Co se tu děje?

Miroslav Tyrš (1832 – 1884) odchází v pátek ráno 8. srpna 1884 z hostince, kde bydlí, na procházku, ze které se už nevrátí. Obyvatelé vesnic kolem Ötzu od soboty pročesávají lesy a stoupají po strmých srázech. Renata se průzkumu zúčastní.

Nikdo ale nenajde po jejím manželovi žádné stopy, proto 15. srpna odjíždí zpátky domů. O šest dní později objeví rybář v soutěsce divoké horské řeky Aachy u osady Habichen lidské tělo. Při identifikaci se zjistí, že je to Tyrš.

Skočil do řeky a spáchal sebevraždu, nebo uklouzl a spadl? Záhadu jeho smrti se nepodaří objasnit.

Nespí, jenom pořád pracuje

Miroslav před svou smrtí odpočívá jenom čtyři hodiny denně. Nerad spí, připadá mu to zbytečné. Má přece spoustu povinností. Jenže takový životní styl vede k tomu, že je stále unavený. Chce být ve všem dokonalý, ale to není v lidských silách stihnout.

Jeho touha pěstovat tělo a zabývat se zároveň dějinami, filozofií, uměním i jazyky vede do záhuby.

Vytoužený ideál antické kalokagathie, harmonie pěstování ducha i těla, nemůže naplnit. Ve svých zápiscích si poznamenává: „Vítězstvím nad sebou se radosti nedosáhne. Zbude leda vědomí, že se člověk nepoddal.“ Odkud se bere jeho potřeba být ve všem perfektní?

Nejspíš v nejistém z dětství. Celá rodina mu umírá na plicní tuberkulózu. Sestry, otec, matka. O sirotka se sice postará strýc, který ho pošle studovat do Prahy na gymnázium, jenže citové zázemí mu chybí. Po maturitě v roce 1850 se z vypětí nervově zhroutí. Lékař mu doporučí, aby pravidelně posiloval organismus.

Pravidelně cvič!

Tyrš začne cvičit. Zlepší si kondici natolik, že se dokonce odváží předcvičovat ostatním. Jeho kroku s našlapováním na špičky se dokonce později začne říkat „tyršovský.“ Studuje v Praze filosofii a živí se jako cvičitel.

Zaujme ho historie starořeckých olympijských her. V roce 1857 se stává vychovatelem dětí továrníka Eduarda Bartelmuse (1805 – 1877) v Novém Jáchymově na Berounsku. Tady se setkává s rodinou Jindřicha Fügnera (1822 – 1865).

Oba se rychle spřátelí. Když se Tyrš vrátí do Prahy, zakládá se tam právě česko-německý tělocvičný spolek s názvem „Prager Männerturnverein.“ Přizvou ho do přípravného výboru.

Zakladatel baron von Lötzen ale slíbí německým cvičitelům, že založí spolek bez Čechů. To Tyrše naštve.

Připraví proto návrh vlastního konkurenčního českého spolku. 16. února 1862 proběhne v tělocvičně v pražské Panské ulici první valná hromada nové organizace – Sokola.

Velký vnitřní boj

V roce 1883 se Miroslavovi splní jeho sen. Stane profesorem dějin umění.

Když ale rakousko-uherský císař František Josef I. (1830 – 1916) před Vánocemi roku 1883 podepisuje dekret na Tyršovo jmenování profesorem, je v něm podmínka, „aby se zřetelem ke svému novému postavení přerušil styky s tělocvičným spolkem Sokol.“ Po dlouhém duševním boji volí profesuru. Po dvaceti letech už je Sokol samostatný a obejde se bez něj.

Tyrš bez Sokola ale ne. V létě roku 1884 poděkuje císaři za jmenování a odjíždí do Ötzu. Chce se vyléčit z depresí, ale nakonec zvolí dobrovolnou smrt.