„Musíme se zbavit něčeho, co nepotřebujeme,“ našeptává caru Alexandrovi II. jeho bratr velkokníže Konstantin Nikolajevič. Rusko se ve druhé polovině 19. století ocitá ve složité finanční situaci.
Od bohatých Rothschildů si půjčilo velkou sumu na vysoký roční úrok. Když dojde na splácení dluhu, náhle není, odkud brát.
„Co nepotřebujeme?“ vrtá hlavou caru Alexandrovi II. (1818–1881). Jeho zrak padne na mapu ruského impéria, která visí v pracovně jeho otce v Zimním paláci v Petrohradě. Ano, už to má.
Zbaví se Ruské Ameriky, 1 580 800 kilometrů čtverečních území (20 Českých republik), kde se daří pouze obchodu s kožešinami.
Nikdo nemá zájem
Největším ruským rivalem na politické šachovnici světa je tehdy Velká Británie. Car ví, že kdyby se rozhodla zaútočit na Ruskou Ameriku – Aljašku, sotva by ji ubránil.
Vzájemné nepřátelství mu však nebrání nabídnout území Britům k prodeji, stejně jako Američanům.
Věří, že se mezi nimi strhne boj o novou půdu a on díky tomu vyšroubuje cenu do závratných výšin. Přepočítá se. Britové o Aljašku vůbec nejeví zájem. A Američané? V roce 1859, kdy padne nabídka k prodeji úplně poprvé, se „plácají“ v občanské válce. Alexandr II. to však nevzdá…
Noční rozhodnutí
Rusové znovu o prodeji Aljašky rokují s USA v roce 1867. Na jedné straně jednacího stolu sedí ruský vyslanec Eduard de Stoeckl (1804–1892), proti němu americký ministr zahraničí William H. Seward (1801–1872).
Jakoby neznali únavu, celou noc z 29. na 30. března 1867 domlouvají přesné podmínky obchodu. Vyčerpaní, ale oboustranně spokojení pak podepisují text smlouvy ve čtyři hodiny ráno. Konečná cena? 7 200 000 dolarů!
Dnes by tato částka kvůli inflaci odpovídala zhruba 116 000 000 dolarů, tedy téměř třem miliardám korun.
Orlice se nechtěla pustit
Dva velké parníky, jeden ruský, druhý americký, připlouvají 18. října 1867 ke břehům Aljašky – tam, kde se nachází osada Sitka. Dochází ke slavnostnímu předání území Američanům.
Vlajka s ruskou orlicí, doposud plápolající ve větru před domem guvernéra, klesá ze žerdi k zemi. Jenže ouha. „Orlice náhle omotala své drápy kolem stožáru a ne a ne se pustit,“ líčí kuriózní moment významného ceremoniálu očitý svědek.
Ruským vojákům nezbývá než vylézt na stožár, vlajku rozmotat a pomoci jí dolů. Povede se to údajně až na třetí pokus. Jakoby se ruská dvouhlavá orlice nechtěla Aljašky vzdát.
Jakoby to byla předzvěst osudového ruského omylu… Prostí Američané jsou koupí rozlehlého území přinejmenším rozčarovaní. Vesměs Sewarda označují za blázna. Až se zlatou horečkou na Klondiku (oblasti na Aljašce) v roce 1896 změní názor. Aljaška se ukáže jako bohatá nejen na zlato, ale i na měď nebo ropu.
