Zástupy vyslanců i papežský nuncius přešlapují v císařských předpokojích na Pražském hradě už několik týdnů. Teď přijde jakýsi muž s černými vlasy a dlouhým vousem, zahalený do pláště, a všechny předběhne.

Šlechtický titul jako propustka k Rudolfovi II. zkrátka nestačí!

„Každý z nich by raději vládl místo mě,“ zná dobře Rudolf II. (1552–1612) bezbřehé ambice svých bratrů i strýců, kteří se hlásí o moc. Ne, ve Vídni plné intrik už nevydrží ani o měsíc déle. Za své nové sídelní město si císař na počátku léta 1583 s konečnou platností vybírá Prahu.

Praha jako bezpečné útočiště V metropoli českého království několikrát pobýval již v minulosti. Když tu o šest let dříve pohřbíval svého otce Maxmiliána II. (1527–1576) do hrobky ve svatovítském chrámu, nařídil částečnou úpravu Pražského hradu, aby to bylo opět sídlo hodné panovníka evropského formátu.

Praha mu nabízí skvělé útočiště. Navenek se Rudolf tváří, že tu bude ve větším bezpečí před Turky, neustále dotírajícími na Uhry. Ve skrytu duše jej však hřeje fakt, že všechny příbuzné i důležité správní orgány říše zanechal ve Vídni.

V Praze se skutečně může věnovat svým vášním – ženám, alchymii a sběratelství umění…

Hraje mu 60 hudebníků S příchodem císařského dvora do Prahy, v níž tehdy žije zhruba 60 000 obyvatel, vypuká v metropoli doslova bytová krize. Rudolf II. si s sebou totiž přivádí na 700 služebníků i s jejich rodinami.

Aparát sluhů kolem císaře je neuvěřitelně složitý, a pokud se to má zjednodušit, mnozí z nich jsou jen příživníky, kteří se za hodně peněz zrovna nepředřou.

Rudolf II. má k dispozici kuchaře a sklepmistry, ale i paštikáře nebo cukráře. U stolu mu kromě číšníků přisluhují kráječi nebo podavači umyvadla. O jeho garderobu se starají dva šatnáři, osobní krejčí, kalhotář nebo švec, o vizáž dva bradýři a zvlášť vybraná lazebnice.

Pak jsou tu písaři, poslové a tlumočníci, lékaři a lékárníci, správci stájí, myslivci, sokolníci či psovodi. Jen dvorní kapela čítá 60 hudebníků. O císařovu osobní bezpečnost se stará 205 mužů.

Ti všichni dostávají štědře zaplaceno. Roční výdaje na udržování dvora činí závratnou sumu 262 000 zlatých plus dalších 150 000 zlatých na hostiny. Pro srovnání pěkný palác v Praze tehdy kupce vyjde na 50 000 zlatých.

Sluhy občas zbije „Pozor, císař zuří!“ nese se mezi ustrašeným služebnictvem na Pražském hradě. Při císařových výbuších hněvu často létají vzduchem cenné předměty a nejeden sluha od svého nervově labilního pána schytá ránu.

„Zpohlavkoval komorníka a poranil svého bradýře dýkou,“ posílá zprávu do Říma papežský vyslanec u císařského dvora Filippo Spinelli (1566–1616) v roce 1600.

Popravou Rudolf II. vyhrožuje i svým rádcům a ohrožuje je taseným mečem. Úplně jinak se ale císař chová k učencům a umělcům, kteří se rovněž pohybují na jeho dvoře.

Někteří z nich se dokonce stávají jeho důvěrnými přáteli, kteří k němu mají přístup i v nejtěžších chvílích jeho života. Rudolf, jenž sám celkem zdatně maluje nebo se věnuje zlatotepectví, prosluje jako jejich mecenáš.

O to paradoxněji působí porovnání jejich platů s odměnami pro obyčejné sluhy.

Zatímco velitel císařské osobní stráže si ročně přijde až na 2000 zlatých, proslulý astronom Johannes Kepler (1571–1630) si musí vystačit jen s necelými 500 zlatými. Jeho příjem je také mnohem méně pravidelný než u sluhů a často musí panovníkovi psát ponižující žádosti, aby mzdu vůbec dostal.