Lidské srdce bylo od nepaměti považováno za centrum emocí. I když dnes víme, že za emoce jsou zodpovědné některé části mozku, není spojení srdce s emocemi není úplně přitažené za vlasy.

Srdce reaguje velmi pružně na nejrůznější hnutí, která v našem mozku vznikají, a je tedy v jistém smyslu pro naše emoce jakýmsi barometrem.

I proto jsou srdce a cévní systém ohroženy naším životním stylem, ve kterém stres hraje jednu z hlavních úloh.

Čím je pro auto benzín, tím je pro člověka krev. V tomto ohledu se pohled na věc od „batolecího věku“ medicíny po dnešní sofistikovanou medicínu vědeckou prakticky nezměnil.

Bez krve, která je zodpovědná za transport živin, plynů, tepla,  imunitních buněk a látek, hormonů a v neposlední řadě také za odvádění zplodin, bychom skutečně nepřežili.

Oběhová soustava, která má splňovat všechny výše vyjmenované úkoly, není ve světě živočichů zdaleka samozřejmostí. I kdybychom po ní pátrali sebevíc, určitě ji nenajdeme  u jednobuněčných tvorů. I ti však musí transport živin uvnitř svých těl nějak zařídit.

Jak? Ani zde pochopitelně příroda nebyla skoupá. Látky se mohou v jejich tělech pohybovat díky s pomocí vnitřního lešení (cytoskeletu).  A na co nestačí pohyb po lešení, to zařídí staré dobré prosté samovolné rozptylování, odborně řečeno difúze.

U řady jednoduchých skupin živočichů, jejichž těla jsou tvořena již větším množstvím více či méně specializovaných buněk,  obstarává zase úlohu oběhové soustavy soustava trávicí. Takový transport živin tedy vlastně prochází „střevem“.

V této fázi se však vývoj pochopitelně nezastavil. Oběhová soustava se postupně osamostatňovala a uzavírala tak, že cévy tvoří samostatný a od ostatních oddělený systém.

U obratlovců, mezi které patří i lidé, došlo k nejzásadnější změně v proměně podoby oběhového systému spolu s přechodem na souš. Stopu této zásadní události v evoluci života nalezneme i při vývoji našich vlastních zárodků.

Krevní řečiště se začne v zárodku vyvíjet asi během třetího týdne. Embryo  jako by potřebovalo nejprve nějakou chvíli na zjištění, kým se má vlastně stát.

Po nějakou dobu například vedou cévy u člověka k žaberním obloukům, které pak během dalšího vývoje pochopitelně zakrní.

Plíce sloužící k dýchání vzdušného kyslíku si vynutily vznik malého krevního oběhu, tzv. oběhu plicního. S tím souvisí i postupné dělení srdce na dvě síně a dvě komory.

Nejprimitivnější podobu tohoto oddělení nacházíme u nejjednodušších suchozemských obratlovců – obojživelníků. Vývojově nejodvozenější suchozemští obratlovci, ptáci a savci, mají již plně dotvořené rozdělení srdce na dvě komory a dvě (před)síně.

A jaká je výhoda takového uspořádání, které na první pohled dělá dojem výsledku práce dokonalého inženýra?

Rozdělení srdce čtyři oddíly má podivuhodné důsledky, bez nichž by nebyla efektivita našich těl zdaleka na té výši, na kterou jsme zvyklí. To by se projevilo například tím, že by se nám podstatně hůře udržovala stálá tělesná teplota.

A právě tato schopnost stála za tím, že práci i savci včetně člověka nakonec ovládli většinu všech možných prostředí na planetě.

Zásadní výhodou tohoto uspořádání je,  se okysličená a neokysličená krev nemísí, a oběhový systém tak pracuje s podstatně větší efektivitou. Pravá část srdce, tedy pravá komora a pravá síň přivádí odkysličenou krev z těla.

Ta obsahuje červené krvinky, které předaly kyslík, nutný pro fungování základních metabolických pochodů v buňkách (buněčné dýchání) nejrůznějších tkání.

Červené krvinky mohou na molekuly hemoglobinu kyslík opět navázat, a znovu se tak dost do oběhu. K tomu, aby s tak stalo, musejí projít malým plicním oběhem, do něhož je dostane stah pravé srdeční komory.

Okysličená krev se pak díky stahům levé předsíně a levé komory dostává znovu do tělního oběhu.

Směrem ze srdce do těla vede typ cév, které zná každý pod názvem tepny. Ty většinou odvádějí směrem ze srdce okysličenou krev. Není tomu však vždy: tato pravda platí jen pro velký krevní oběh. V případě malého (plicního) oběhu je tomu pochopitelně naopak. Tepny pumpují do plic krev odkysličenou.

Tepny, stejně jako jakékoliv jiné cévy, lze s jistou mírou nadsázky přirovnat k potrubí. Čím dále od srdce, tím je pochopitelně tloušťka tepen menší.

Nejsilnější jsou elastické tepny, postupně přecházejí v tepny svalového typu až do tepének a nakonec kapilár, které jsou již tak tenké, že jsou tvořeny jen jednou vrstvou buněk.

Na síť kapilár v tkáních navazuje tenoučké cévy (postkapilární venuly), které později mohutní ve vény, tedy žíly. Úlohou žil je vést odkysličenou krev směrem z těla do srdce a okysličenou krev z plicního oběhu.