„Nedělej to, zkrachuješ,“ radí v roce 1888 přátelé majiteli tužkárny Franzi Hardtmuthovi, který chce svoji novinku uvést na trh za trojnásobek ceny, než je obvyklé. „Kvalita má svoji cenu,“ míní ale Franz a nedá si říct. Udělá dobře. Navzdory tomu, že lidé musejí sáhnout hlouběji do kapsy, po jeho tužkách v 19 různých stupních tvrdosti se jenom zapráší…

Rakušan Josef Hardtmuth (1758–1816) zakládá roku 1790 ve Vídni firmu, které dává jméno Koh-i-noor po slavném diamantu a navrch přidává i své příjmení. Společnost vyrábí stavební kameninu a právě díky ní přijde její majitel na postup, jak vyrobit kvalitní grafit do tužky – používá se stejná výrobní technologie jako pro keramiku. Tuhy tvoří směs grafitu a jílu v přesně určeném poměru. Díky tomu se čáry dělají měkce a s lehkostí. Josef totiž dobře ví, jak důležité jsou pro technické kreslení správné tužky. Sám má s technickým kreslením zkušenosti. Svůj vynález si Josef Hardtmuth v roce 1802 nechává zapsat na vídeňském patentovém úřadě, aby mu ho nikdo neukradl.

Medaile sbírají jako korálky

Po jeho smrti podnik chvíli řídí jeho vdova a pak v zakladatelově práci úspěšně pokračuje syn Karel Hardtmuth (1804–1881). Právě on má v roce 1848 na svědomí stěhování firmy z Vídně do Českých Budějovic kvůli lepší dostupnosti surovin a dopravnímu spojení (koněspřežka České Budějovice-Linec). Od roku 1852 se do řízení firmy zapojuje i jeho syn Franz Hardtmuth (1870-1927). Jejich tužky získávají stále větší popularitu. Zástupci firmy nejednou vozí domů ocenění z mezinárodních výstav, medaile sbírají jako korálky. V roce 1855 slaví úspěch v New Yorku, o rok později v Paříži, v roce 1862 jsou z tužky Koh-i-noor nadšení i Londýně. Už tehdy nabízí firma dokonce čtyři typy tužek: umělecké, školní, kancelářské a pro volný čas. Proto v roce 1870 úplně ukončují výrobu kameniny a věnují se už jenom tužkám. Intenzivně zkoušejí nové druhy a vyplatí se to.

Po novince se zapráší

Uplyne sice ještě dost vody, než v roce 1888 spatří světlo světa proslulý model tužky 1500 Koh-i-noor, ale ukáže se, že právě tohle je trefa do černého. Do obchodů putují psací potřeby s označením B (black-černé, měkké) 1-8, F (firm-pevné) a HB (obě středně tvrdé) a H (hard-tvrdé) 1-9. I když stojí trojnásobek ceny co obyčejné tužky, rychle se rozkřikne, jak jsou kvalitní. Podle hesla „dobré zboží se prodává samo“ rychle mizí z pultů obchodů s papírenským zbožím.

Devatenáct stupňů tvrdosti

O svojí dokonalosti tužka zlatavé barvy přesvědčí v roce 1888 porotu jubilejní výstavy ve Vídni, kde tužka vzbudí pozornost i u samotného následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este (1863–1914). Získává zlatou medaili, jako první tužka na světě je totiž dostupná v 19 stupních tvrdosti! Později v roce 1910 už továrna chrlí asi 200 milionů tužek ročně a má přes 1800 zaměstnanců. Značení tužek podle Franze Hardtmutha se dodnes používá po celém světě.