Jako pátá z deseti dětí v silně věřící rodině přichází 31. ledna 1932 na svět Ludmila Javorová.

Pevné rodinné vztahy spojené s vědomím, že potřebným bychom měli pomáhat, a pravidelné návštěvy kostela Ludmilu utvrdí v rozhodnutí vstoupit do ženského řeholního řádu.

Rodiče ale protestují a její myšlenky, že skutečně jejich dcera Ludmila Javorová (*1932) obleče hábit jeptišky, utne komunistické rušení klášterů v roce 1950. Vzhledem k rodinným poměrům Ludmila nemá šanci dosáhnout vysokoškolského vzdělání.

Úspěšně absolvuje kurzy těsnopisu a psaní na stroji a nakonec i ekonomickou školu. Vystřídá různé administrativní profese nebo práci pomocné zdravotní sestry.

Hlídá konfidenty

Mezi velmi blízké přátele rodiny Javorových patří už v době Ludmilina dospívání kněz Felix Maria Davídek (1921–1988). Vzhledem k tomu, že pomáhá lidem k útěku z republiky, je v roce 1950 zatčen. Odsedí si 14 let.

Po návratu z vězení požádá Ludmilu o pomoc. Javorová v tom vidí příležitost, jak pracovat pro církev jinak než za zdmi kláštera. Davídkovi pomáhá soustředit skupinu mužů, které komunisté vyhodili z bohosloveckých škol a chtějí si dokončit kněžské vzdělání.

Ludmila se stará o organizaci přednášek a jejich bezpečný průběh. Oko StB je totiž všudypřítomné, a tak se snaží, aby mezi účastníky nepronikl konfident a studenti zachovávali mlčenlivost. S Davídkem vybudují podzemní univerzitu s názvem Koinótés. Ludmila rovněž patří mezi její studenty.

Bouře v podzemí

Od Jana Blahy, kněze tajně vysvěceného papežem Pavlem VI. (1897–1978), pak Davídek v říjnu 1967 přijímá biskupské svěcení. Buduje pevnou strukturu neoficiální církve. Ludmila cítí, že by v ní ženy měly hrát větší úlohu.

„Církev je natolik ženská, že oslovuje víc ženy než muže,“ říká později. K názoru, že by se na současné podobě křesťanství měly podílet i ženy, dospěje roku 1970 také Davídek.

Protože si ale není jist stanoviskem ostatních, svolává na 25. a 26. prosince 1970 tajný sněm podzemní církve k této otázce. Bouřlivá diskuze skončí nerozhodně. To Davídka neodradí a 28. prosince 1970 udělí Ludmile svěcení římskokatolického kněze.

„Svěcení je pro člověka, ne jenom pro muže. A člověk je muž a žena. Kristus neustavil svátost jen pro muže, “ říká naše první kněžka a smiřuje se s tím, že ji odsuzuje církev i socialističtí úředníci.