Tichomořské proudy unáší tuny plastového odpadu někam na stejné místo. Opravdu se tam hromadí do plastových kopců jako nějaký nový kontinent?

Při informaci, že na místě zvaném Velká tichomořská odpadková skvrna, a někdy také s nadsázkou Sedmý kontinent, se nachází hrubým odhadem až 100 milionů tun plastu, se takový obraz přímo nabízí.

Kam oko dohlédne samý plast

Proudy na obrovských oceánských plochách mají tendenci pohybovat se v kruhu. Když tedy do vody naházíte plastové láhve, skončí nakonec ve středu kruhu, kde se začnou hromadit a vytvářet pomalu rotující a stále se zvětšující masu.

První informace o jevu známém jako Great Pacific Garbage Patch nebo Pacific Trash Vortex, česky nejspíš přeložitelný jako Velký pacifický odpadkový pás nebo Tichomořský odpadkový vír, se objevují v roce 1988, ve zprávě amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA).

Vychází z výzkumů předchozích tří let, které zjistily velké koncentrace plastového odpadu na určitých místech.

První, kdo ji spatří na vlastní oči, je v roce 1997 oceánograf Charles Moore, když na své závodní jachtě vpluje mezi 135. a 155. stupněm západní délky a 35. až 42. stupněm severní šířky do oblasti pokryté odpadem.

„Kam oko dohlédlo, všude byly plastové lahve, obaly, kusy plastů,“ informuje. Aby zjistil jejich koncentraci nabírá řadu vzorků a dojde k šokujícímu zjištění. Na místě je poměr plastu k planktonu 6:1.

Nejstarší plasty jsou tu 50 let

Přesné posouzení velikosti nebo hmotnosti neexistuje. Odhady se pohybují od „velká jako Texas“ až po „7x větší než Francie“, zabírající údajně 8 procent plochy Pacifiku.

Nejstarší kusy plastu jsou tu prý až 50 let staré, pokud však čekáte plastová pohoří, tvořená láhvemi, kelímky a starými pneumatikami, mezi nimiž jako prapory vlají igelitové tašky, budete zklamaní. Spíše než o plastové hory jde o plastovou polévku.

Až 90 procent totiž tvoří drobné, sotva centimetrové kousky.

„Připomíná to obrovskou vířivku plnou plastových konfet,“ říká Dr. Angelicque Whiteová z oregonské univerzity, která tu provádí průzkum v roce 2008. Kromě „konfet“ je ovšem voda plná mikročástic vzniklých fotodegradací plastů.

Při absorpcí určitých částí slunečního světla totiž dochází k rozpadu chemických vazeb polymerů.

V důsledku těchto reakcí se plasty rozpadají na stále menší kousky, a to až na fragmenty polymerních řetězců na molekulární úrovni, které jsou lidským okem neviditelné. Což neznamená, že tam nejsou, byť vědci odhadují jejich hustotu přibližně na 5,1 kg/km2.

Takže, pohoda džez?

Tak se neděje nic vážného? Ale ano, jen ta katastrofa není tak viditelná prostým okem. „Pitevními nálezy 560 uhynulých mořských ptáků prokázaly, že každý pták v průměru spolykal 43 kousků plastu,“ hlásí nizozemští vědci.

Kalifornský výzkumný tým v roce 2001 zjistí, že když si dnes na pláži lehnete, neležíte už tak úplně na písku. Minimálně 30 procent ho totiž tvoří plastová zrnka.

Mikročástice se navíc s planktonem dostávají do potravního řetězce, stejně jako zdraví škodlivé chemické látky, které se při rozpadu plastů uvolňují. Ať už jsou to polychlorované bifenyly, bisfenol nebo deriváty polystyrenu.

Dostávají se do těl ryb i ptáků, a protože malé ryby jsou žrány těmi většími a ty ještě většími, tak to máte toxin k toxinu a všechno to nakonec končí v člověku, který je navrchu potravního řetězce. Zdá se, že ryba dnes může být hodně nebezpečná lahůdka.

Zejména, když si uvědomíte, že takových míst jako je velká pacifická plastová skvrna je ve světových oceánech ještě dalších pět. Od Atlantiku, přes Indický oceán, až po břehy jižního Pólu.