„Nemusím páru ochlazovat ve válci stroje. Mohu ji přivést do nádrže a nechat zkapalnit tam. Nebudu muset neustále ohřívat a ochlazovat válec s pístem a ušetřím spoustu energie,“ říká si pro sebe zamyšlený James Watt při sobotní procházce parkem.

Rychle si vytahuje papír a tužku, aby si svůj nápad poznamenal. Nemůže se dočkat, až začne pracovat na vylepšení stroje,“ který změní svět.

Anglie se v letech 1750 –1850 stává kolébkou průmyslové revoluce, která se nejdříve projeví v textilním průmyslu. Z bavlníkových plantáží amerických jižanských států se do Anglie ve velkém dováží surovina.

V roce 1790 jižanské státy USA vyprodukují 1,5 milionu liber bavlny, o deset let už je to cca 114 milionů liber. Velkou část z tohoto množství zpracovávají tkalcovské stavy v anglických továrnách.

Anglický inženýr Charles Babbage (1792–1871) ve 30. letech 19. století popisuje vývoj ve své zemi jako „mohutný objem a dokonalost, k nimž jsme dovedli vynalézání nástrojů a strojů, abychom zhotovili ony příjemnosti, které budou spotřebovány v tak velkém množství téměř všemi třídami společnosti“. V letech 1800–1840 roste ve Velké Británii průmyslová výroba ročně cca o 4,7 %.

Dynamo: Dokonale načasované vynálezy

Případy, kdy dva různí vynálezci v různých částech světa přijdou ve stejné době na stejný objev, se v historii občas objevují.

Přesně na den 17. ledna 1867 přichází v Berlíně Němec Werner von Siemens (1816–1892) a v Londýně Angličan Charles Wheatstone (1802–1875) s úplně totožným nápadem.

Představují veřejnosti dynamo, točivý elektrický stroj, který umí přeměnit mechanickou energii na stejnosměrný elektrický proud. Ten se začíná vyrábět ve velkém a strojům už nic nebrání roztočit výrobu.

Pára: Svět rozhýbou kapky vody

Jakmile Skot James Watt (1736–1819) nastoupí na univerzitě ve skotském Glasgowě na místo výrobce matematických přístrojů, dostane úkol.

Stojí před ním porouchaný model parního stroje sestavený anglickým kovářem Thomasem Newcombenem (1663–1729). Stroj umí pomocí pístu přeměnit tepelnou energii vodní páry na mechanickou energii, obvykle na rotační pohyb.

Stroj ovšem spotřebuje velké množství uhlí na topení pod kotlem a také hodně páry. Proto se vědci v Glasgow na malém modelu snaží zvýšit jeho účinnost. Mladý vědec Watt si nejenom poradí s poruchou, ale také pochopí, jaký vynález má před sebou.

Stroj mu nedá spát a na jeho první vylepšení – převést páru do jiné nádoby a nechat ji tam zkondenzovat na vodu, přijde při sobotní procházce v parku v roce 1765. Už se nemůže dočkat pondělka, až svůj nápad začne uvádět v život. Jeho parní stroj rozhýbe průmysl.

Šicí stroj: Mazaný obchodník prodává na splátky

Američana Isaaka Singera (1811–1875) zavedou v roce 1849 obchodní cesty do bostonského obchodu Orsona C. Phelpse, který vyrábí, opravuje a prodává šicí stroje. Phelpse trápí, že jeho výrobky jsou nepraktické.

„Nemohl byste mi s nimi poradit?“ požádá proto Singera. Zdatný obchodník stroje prohlédne a zhodnotí: „Otáčející člunek bych nahradil člunkem pohybujícím se přímo tam a zpět.

Místo vodorovně zakřivené jehly bych zvolil jehlu svislou.“ Svoje nápady si nenechá pro sebe a 12. srpna 1851 už se stává držitelem patentu na šicí stroje číslo 8294. S newyorským právníkem Edwardem C. Clarkem (1811–1882) zakládá firmu „I. M. Singer and Company“ na výrobu šicích strojů.

Už po čtyřech letech je největším výrobcem šicích strojů v USA a úspěšně expanduje do zámoří. Každá hospodyňka potřebuje mít doma singrovku, aby oblékla celou rodinu. Prohnaný obchodník také ví, jak stroj dopřát i těm, kteří na něj nemají peníze. Zavádí splátkový prodej.

Vysoké pece: Za neštěstí může nekvalitní železo

Dne 10. ledna 1709 způsobí šikovný slévač mosazi, Angličan Abraham Darby (1678–1717) revoluci v tavení železa. Použije totiž jako nové palivo koks, což se ukáže jako velmi účinné pro vysoké pece.

Právě díky Darbymu ovládnou vysoké pece výrobu železa nejenom v Anglii. Francie je začíná používat v roce 1785, Slezsko roku 1791, Rakousko v roce 1828, od roku 1850 také Spojené státy americké. Úspěšně se daří ovlivnit i kvalitu taveného železa.

Švédský chemik Torben Olaf Bergman (1735–1784) v roce 1750 zjistí, že je to právě množství uhlíku, co má vliv na vlastnosti taveného kovu. Čím více uhlíku, tím křehčí a tvrdší materiál bude.

Právě kvůli křehkosti dojde v roce 1879 ve Skotsku k neštěstí, když se do moře zřítí litinový železniční most Tay Bridge. Proto se surové železo „pudluje“, zahřívá ve speciální peci a promíchává. Výsledkem je mnohem kvalitnější materiál.