Již na konci července 1420 Zikmund Lucemburský po porážce na Vítkově 14. července 1420 vyplatí žoldnéře ze svého vojska. Jeho bojovníci jsou zklamaní. Nedočkali se vítězství a tučné kořisti, na kterou se těšili.

Čerstvě korunovaný panovník ale momentálně nechce riskovat další blamáž a vojsko rozpouští.

Čerstvě korunovaný český král Zikmund Lucemburský (1368–1437) odjíždí 2. srpna 1420 z Prahy do Kutné Hory, kde si líže rány z porážky. Záhy ale začíná myslet na odvetu.

Pražští husité přitom od 15. září obléhají posádku Vyšehradu, věrnou Zikmundovi. Vojáci čekají na pomoc od krále, která ale dlouho nepřichází, a vyšehradským proto hrozí vyhladovění. Zdržení způsobí zřejmě Zikmundova nemoc.

V říjnu probíhají jednání mezi panovníkem a husitskými radikály. Kronikář Vavřinec z Březové (asi 1370–1437) mluví o tom, že radikálové chtějí svobodné slyšení o čtyřech pražských artikulech. Jenže to se nakonec neuskuteční.

„Naseruť jim dříve do rypáků, než bych ustoupil z Vyšehradu,“ vzkazuje prý Zikmund svým nepřátelům. Později v roce 1425 vysvětluje, proč jim slyšení nedal: „Slyšení dát, to nám nepřísluší než papeži.“

Další ostudná porážka

Vyšehradští, kteří stále zoufale čekají na doplnění zásob, uzavřou nakonec s velitelem pražského husitského vojska, Hynkem Krušinou z Lichtenburka (asi 1392–1454), 28. října 1420 dohodu.

Když posádka do 31. října nedostane pomoc, vydá následujícího dne do 15. hodiny Vyšehrad Pražanům za to, že posádku nechají se zbraněmi svobodně odejít. Není jasné, zda král přesně znal podmínky smlouvy, nebo ne. Jisté je, že se svými muži přichází pozdě.

„ Král, již po patnácté hodině přijížděje se svým vojskem v počtu patnácti nebo dvaceti tisíc dobře vyzbrojených od Nového hradu, přiblížil se k místu pražského vojska,“ líčí nástup k bitvě Vavřinec z Březové.

Již nepomůže ani domluvené znamení k útoku, které Zikmund dává svým vytaseným lesknoucím se mečem. Po signálu má Zikmundovo vojsko i vyšehradská posádka vyrazit do boje. Jenže vyšehradští už mezitím kapitulovali. I tak ale mají křižáci stále v bitvě šanci.

Zatímco na jejich straně stojí 16 000 těžkooděnců, Pražanů je jenom 12 000. Přesto se ale Zikmundovi žoldnéři po prudkém boji dávají na ústup a utrpí další porážku.

Zrádce se kaje

Čeněk z Vartemberka se na jaře 1421 znovu přidává k husitům a uznáním viny za vydání Pražského hradu do Zikmundových rukou obměkčí dokonce i samotného husitského vůdce Jana Želivského (1380–1422).

Jako odčinění své zrady nabídne husitům na pomoc několik stovek příslušníků své jízdy a současně slíbí, že sjedná kapitulaci Lucemburkovy posádky Pražského hradu. Obojí záhy skutečně dodrží.

Mezitím se ale Zikmund chystá oplatit husitským radikálům své ponížení z Vítkova a Vyšehradu. Papež Martin V. vyhlašuje proti kacířským Čechám novou, již druhou křížovou výpravu. Proti Lucemburkovi ale jakoby se všechno spiklo.

Jako svého krále ho 3. června 1421 odmítne sněm šlechticů a představitelů měst v Čáslavi. Účastní se ho i čtyři táborští hejtmani v čele s Janem Žižkou z Trocnova (kolem r. 1360–1424).

Sněm se usnese, že Zikmund je „tupitelem Božích pravd a vrahem cti a osob národa českého“.

Praha volá o pomoc

Lucemburk si ale tohle rozhodně nenechá líbit. Jeho vojska se na sklonku podzimu 1421 pohybují na dohled od Prahy. Pražané proto volají Žižku, v té době již zcela slepého, aby jim přišel na pomoc.

Když 1. prosince dorazí do hlavního města, vítají ho skutečně královsky. Jenže ani lucemburský panovník nezahálí. Bitvu však nechce svést u Prahy, a proto svá vojska přesouvá směrem k Jihlavě.

Na svoji stranu současně získá několik českých šlechticů včetně Čeňka z Vartemberka. 9. prosince 1421 vjíždí Zikmund do bran města Jihlavy a šikuje zde své vojáky. Glejtem volá i odpadlíky. Příštím cílem se má stát Kutná Hora, město plné stříbra.

Jeho držení je strategicky důležité, což ví i Jan Žižka, který tam dorazil již předešlého dne. Křižákům se do Kutné Hory podaří proniknout Kolínskou branou. Tu jim otevřeli jejich spojenci, kutnohorští Němci, kteří nemohou husitům přijít na jméno.

Žoldnéři, bojující pod znamením kříže, obsazují část města. Žižka se tak ocitá v Zikmundově obležení. Prorazí ho teprve během noci z 22. na 23. prosince. Královo vojsko noční útok překvapí a nemá sílu mu vzdorovat.

Navíc si panovník tehdy myslí, že má vítězství v kapse, a podcení situaci. Dovolí svým mužům opustit hlavní bojový útvar a hledat útočiště před zimou v okolí. To se mu krutě vymstí.

Husité, kteří prolomili obklíčení ve městě, se shromáždí i se všemi posilami u Nebovid na dohled od Kutné Hory. Sehnat dohromady roztroušené křižácké vojsko je nadlidský úkol. Proto královští vojáci alespoň zapalují město.

Vojsko se utopí v řece

Zachránit situaci se pokouší alespoň královský velitel Pippo Spano (1369–1426). Jenže jeho muži už neposlouchají, utíkají od Kutné Hory pryč. Žižkovy jednotky však vyrazí za nimi. Dohoní je u Habrů u Německého (dnes Havlíčkova) Brodu.

Již jenom samotný zpěv chorálu „Ktož sú boží bojovníci“ zažene vyděšené královské žoldnéře do řeky Sázavy. Spousta z nich se utopí v jejím proudu. Rozzuřeným husitům to ale nestačí.

Den po bitvě u Habrů chtějí dobýt i Německý Brod, který stál na Lucemburkově straně. První útok měšťané odrazí a neuspěje ani vyjednávání o kapitulaci. Husitští bojovníci přesto nakonec obránce udolají a v ulicích města pozabíjejí asi 1500 lidí.

Zikmund pochopí, že vojensky husitské rebely netrumfne. Od této chvíle proto přesedlá výhradně na diplomacii. Bude mu ale trvat ještě dlouhých 14 let, než ho Češi konečně uznají za svého krále. Dočká se teprve v roce 1436, krátce před svou smrtí.