Někdy máme pocit, jako by nám „němé tváře“ rozuměly. A nemusí to být jen mylný dojem. Mezi námi totiž opravdu žijí zvířata, která dokáží mluvit podobně jako lidé! Jejich slovník se sice omezuje jen na některé výrazy, ovšem i to stojí za to.

„Ahoj.“ Miluji tě.“ „Jak se máš?“ To vše a ještě mnohem více dokážou ze své tlamy vypustit zvířata v jazyce lidí, s nimiž žijí. Rozumí snad skutečně lidské mluvě? Nebo se jen naučila napodobit zvuk slov?

O nohu se vám z ničeho nic otře kočka. Zvedne hlavu, upřeně se na vás podívá a táhle zamňouká. Zcela jasně a zřetelně slyšíte, jak z její tlamy vychází: „Ahoj.“ Slyšeli jste dobře? Jak je možné, že zvíře promluvilo lidskou řečí? A kočka pokračuje:

„Mám hlad,“ řekne a čeká, že dostane nějakou laskominu. Je to snad pouhá náhoda, že jejímu mňoukání rozumíte? Nikoliv. Existují tvorové, kteří si záhadným způsobem osvojili mluvu svých páníčků.

Ač se to zdá neuvěřitelné, takové schopnosti jsou známy u různých druhů zvířat. Některé přímo hovoří, jiné se naučili znakovou řeč. Představíme vám šimpanzici, tuleně, kočku, psa a slona, kteří se bez problémů domluví!

OPICE, KTERÁ JÍ STŘÍBRNÝM PŘÍBOREM

Zvíře: šimpanzice

Jméno: Lucy (1964–1987)

Schopnosti: zvládla 250 znaků ve znakové řeči, dokázala lhát, uměla vařit čaj, jíst příborem, dokonce ráda popíjela gin

Když si manželé Temerlinovi z amerického státu Oregon přinášejí domů mládě šimpanzí samičky Lucy, berou ji téměř jako své dítě.

Rozhodnou se, že ji budou vychovávat jako svojí vlastní a dají jí veškerý komfort, který si zaslouží lidská bytost.

Psycholog Maurice K. Temerlin (1924–1988) a jeho žena Jane své opičce pořídí slušivý obleček podle poslední módy a zahájí výuku, která se rovná regulérní výchově dítěte.

Lucy se naučí sedět u stolu, jíst příborem, vařit čaj, starat se o vlastní kotě a v neposlední řadě si zvládne zapamatovat asi 250 znaků řeči pro neslyšící. Tímto je schopná dorozumívat se s lidmi.

A co víc, nezdráhá se využívat i takové praktiky, které by měly být typické jen pro lidi – když se jí to hodí, nepokrytě lže!

Prolhaná Lucy

Zajímavý je například přepis jednoho rozhovoru mezi ní a jejím učitelem, primátologem Rogerem Foutsem (*1943). Ten na podlaze objeví kupu šimpanzích výkalů a jde si to s Lucy vyřídit: „Co to je?“ ptá se a Lucy ve znakové řeči odpovídá:

„Co?“ Fouts to nevzdává: „Ty víš. Tak co to je?“ „Špína, špína,“ říká Lucy. „Čí je to špína?“ ptá se opět Fouts. „Sue,“ odpoví Lucy, která se snaží svalit vinu na jinou studentku. „To není Sue. Čí to je?“ Lucy opět zalže: „Rogera.“ „Ne, moje také není.

Tak čí je?“ pokračuje ve vyptávání Roger Fouts. Lucy se vzdává: „Lucy špína, špína. Promiň Lucy.“ Jak je možné, že si šimpanzice vymýšlela? Taková vlastnost doposud nebyla u zvířat známá…

Opočlověk mezi šimpanzi

Neuvěřitelný příběh Lucy pokračuje poněkud ponuře. Jak se šimpanzice vyvíjí, přestává být krotká. V domě Temerlinových ničí zařízení a vykazuje silnou sexuální touhu vůči mužům.

Musí být přemístěna a vhodnou lokalitou se pro ni má stát centrum pro šimpanze v africké Gambii. Odjíždí sem i se svými „adoptivními rodiči“ a studentkou psychologie Janis Carter. Jenže „mezi svými“ se jí nelíbí.

Poté, co Temerlinovi odjedou, vykazuje jasné známky deprese, odmítá jídlo a ve znakové řeči neustále ukazuje „bolest“. Jelikož není schopná se normálním způsobem začlenit mezi ostatní šimpanze, Carter s ní v Gambii zůstává.

Po několika letech, kdy se Janis snaží Lucy pomoci k asimilaci, šimpanzice začne vykazovat jisté zlepšení. Její opatrovatelka proto odjíždí, aby se vrátila opět po roce. Lucy ji okamžitě pozná a srdečně ji zdraví. To je naposledy, co se tyto dvě setkají.

Šimpanzice totiž poté odběhne s ostatními šimpanzi a už se nevrátí. Po roce jsou nalezeny její ostatky ve značném stadiu rozkladu. Vypadá to, že padla za oběť pytlákům. Výsledek „experimentu Lucy“ je takový, že z divokého zvířete se stal skoro člověk. Jak to, že nezvítězily její zvířecí pudy?

TULEŇ S BOSTONSKÝM PŘÍZVUKEM

Zvíře: tuleň

Jméno: Hoover (asi 1971–1985)

Schopnosti: odposlouchal několik vět v angličtině a naučil se je říkat. Vyslovoval je přitom s akcentem typickým pro své opatrovníky.

Osud se s malým tuleněm nemazlí. V roce 1971 jej naleznou Alice a George Swallowi coby sirotka na pobřeží oceánu v americkém státě Maine. Nebohé zvíře si dvojice odnáší domů, kde ho umístí do vany.

Je ještě malinký a nechce moc jíst, ovšem to se zanedlouho změní. Zvířátku chutná natolik, že žere doslova jako vysavač (v angličtině hoover) a odsud také dostává své jméno. Swallowi na něj často pokřikují: „Vypadni odsud!“ (v ang. „Get outta here!“).

A udiveně pozorují, jak si Hoover jejich poznámky ukládá do paměti. On si totiž nepamatuje samotný pokyn, nýbrž onu větu, kterou mu „adoptivní rodiče“ stále opakují.  Zanedlouho ji sám vyslovuje!

Chce mluvit jako lidé?

Učenlivý tuleň si zapamatuje slova, která slyší nejčastěji a snaží se je napodobovat. Vydává zvuk, který formuje tak, že skutečně připomíná věty manželů Swallowých. Říká třeba:

„How are ya?“ („Jak se máš?“), „get down“ („slez“), „hello there“ („nazdar“) či své jméno Hoover. Podivuhodný tuleň roste jako z vody a svým opatrovníkům přerůstá přes hlavu.

Nemají již dostatek prostředků k tomu, aby se o něho postarali a jako čtyřměsíční mládě ho odnášejí do akvária New England v Bostonu.

Zdejším ošetřovatelům vypráví o neobvyklých schopnostech svého zvířete, avšak setkávají se s nepochopením, ba dokonce výsměchem. Jsou snad Swallowi v zajetí sluchových halucinací?

Odkud má ten akcent?

Netrvá dlouho a pracovníci akvária si podivuhodného nadání nenažraného Hoovera všimnou také. Tuleň imituje lidskou řeč a ve svém repertoáru má hned několik plynulých vět! Okamžitě se stane středem zájmu odborníků, kteří začnou jeho hlasový projev zkoumat.

Do hlavy jim nejde zejména jedna věc: onen podivný akcent, který je ze zvířecí řeči patrný. Záhada se vyřeší brzy. Když Hoovera znovu navštíví Swallowi, badatelé jejich přízvuk okamžitě poznají – přesně tak „mluví“ i zázračný tuleň!

Osvojil si snad výslovnost svých opatrovníků, podobně, jako to dělají děti u svých rodičů? Ale jak to, když je to „jen“ zvíře? Jak se dočteme na stránkách jeho domovského akvária: „Hoover se brzy stal slavným.

Stále drží rekord jako nejslavnější tuleň.“ V roce 1985 v pokročilém věku umírá a zanechá po sobě šest potomků. Žádný z nich však podobné nadání nevykazuje.

Jediný, kdo působí jako „hlasově obdařený“ tuleň, je jeho vnuk Chucky, dosud však lidskou řeč nenapodobil. Pracovníci akvária se zvířetem dále pracují. Budou jednou úspěšní?

I KOČKA MÁ PRÁVO NA SVOBODNÝ PROJEV!

Zvíře: kočka

Jméno: Blackie

Schopnosti: dokáže „vymňoukávat“ několik lidských vět

Kočky jsou typické pro své táhlé, pištivé mňoukání, stejně jako pro spokojené předení. Jenže jsou i takové, jejichž „hlasové možnosti“ se od tohoto obvyklého standartu velmi liší.

Jednou takovou je hvězda televizních a radiových pořadů z 80. let minulého století, kočka Blackie.

Když její majitel Carl Miles z amerického města Augusta ve státě Georgia pozná, že vykazuje zvláštní nadání, začne jí učit lidské řeči. A jde to jako po másle. Blackie se zanedlouho naučí „vymňoukávat“ běžné věty.

Pochopitelně neartikuluje přímo jako člověk, dovede však vyluzovat zvuk takovým způsobem, že zní zcela jasně jako angličtina. A iluze je zcela dokonalá. Jak uvádí americký autor Paul J. Donovan: „Kočka nosila bílý obojek, dva popruhy a vodítko.

V ruce ji držel a hladil muž (Miles) a Blackie říkala ‚Miluji tě,‘ nebo ‚chci maminku‘.“ Ví snad v takové chvíli o tom, že napodobuje lidskou řeč?

Zvíře u soudu

Blackie je hvězdou. Televizní i rádiové stanice si Milese s jeho kočkou zvou do svých show a diváci nestačí zírat na podivuhodné zvířecí schopnosti. Jenže jakkoliv se její „lidská řeč“ zdá fascinující, po čase se její vystoupení „okouká“.

Miles tak skončí na ulici i se svojí kočkou, která se předvádí kolemjdoucím a dostává od nich drobné. Ovšem ani tato produkce se dlouho neudrží, jelikož si někteří lidé začnou stěžovat. A Carl navíc nemá na veřejné vystupování povolení.

Celá věc dojde až do absurdního závěru. Majitel kočky si povolení pořídí, jenže ho může uplatnit na vše možné, jen ne na mluvící kočku. Zažaluje proto město Augusta a tvrdí, že porušuje práva Blackie na svobodu projevu.

Se svým „neprůstřelným“ argumentem však neuspěje. Kočka totiž není člověk a pokud prý cítí, že jsou její práva porušována, může to říci sama. Taková je odpověď adresovaná nešťastnému Milesovi. Je jasné, že s estrádou Blackie je konec. Navždy však již zůstane v pamětech lidí jako zázračná mluvící kočka.

GÉNIUS S DLOUHÝM NOSEM

Zvíře: slon

Jméno: Košik (*1990)

Schopnosti: sám od sebe se naučil říkat několik korejských slov

Když slon Košik z jihokorejské zoo Everland zvedne svůj dlouhý chobot a strčí si ho do tlamy, nemusí to znamenat, že právě jí. Tento sloní samec totiž svůj chobot používá rovněž k mluvení!

Dvaadvacetiletý Košik se podle všeho naučil vyslovovat několik korejských výrazů, a co víc, možná jim dokonce rozumí! Mezinárodní vědecký tým došel nedávno k závěru, že jeho projevy jsou skutečnou mluvou, tak, jak ji používají lidé.

Zvládne prý říci „ahoj“, „sedni“, „lehni“, „ne“ a „hodný“. Zcela zřejmě tak imituje řeč svých ošetřovatelů. Podle vědců toho dosahuje tak, že chobotem zastrčeným v tlamě modeluje zvuk, jenž sám vydává.

Experty udivuje zejména to, že se bez jakéhokoliv tréninku jen vlastním přičiněním naučil řeči právě slon. Říkají, že takové jevy jsou obvyklé spíše u papoušků a Košikovy dovednosti označují jako „zcela novou metodu hlasové produkce“.

 Z jakého důvodu začal jihokorejský slon mluvit? A rozumí tomu, co říká?

Sám sobě trenérem

Pokud by Košik dokázal nejen imitovat řeč, ale zároveň by jí i rozuměl, znamenalo by to naprostou senzaci. Ovšem zda to tak je, to experti zatím potvrdit nedokáží. Upozorňují však na to, že na jeden z povelů, který slon umí vyslovit, dokáže i reagovat.

Je to příkaz „Sedni si!“ (v korejštině „anja“). Zná tedy Košik význam slov, která používá? Vědci navíc říkají, že slon dokáže dobře imitovat samohlásky. S korejštinou prý vykazuje shodu ze 67 %. Naproti tomu souhlásky mu tolik nejdou, ty zvládá tak z 21 %.

Člověk nahradil slony

Proč se vlastně Košik naučil mluvit? Jeho ošetřovatelé se domnívají, že z důvodu osamělosti. V pěti letech byl totiž separován od dalších dvou slonů, a tak si vytvořil neobyčejně pevné pouto se svými ošetřovateli.

Jak uvádí místní veterinářka Shin Nam-sik:

„V Košikově případě je stupeň intimity mezi ním a jeho trenérem klíčovým faktorem toho, že slon chtěl znít jako člověk.“ To, že napodobuje právě lidi ze svého okolí, lze prý navíc poznat podle toho, že využívá stejnou zvukovou frekvenci, jako oni.

Pokouší se snad o komunikaci? V současnosti je zvíře hvězdou, která baví návštěvníky zoo. V jeho repertoáru jsou i další věty, které zatím nedovedl do dokonalosti. Jaký bude jeho slovník v budoucnu?

Vzhledem k tomu, že sloni se dožívají 60–70 let, má Košik na učení času ještě dost.

SÁM SI ŘEKNE O ŽRÁDLO

Zvíře: pes

Jméno: Mishka (2002-2017)

Schopnosti: uměla několik anglických vět, odpovídala na otázky, za doprovodu hudby zpívala

Slavné spojení „psí oči“ vyjadřuje proslulou metodu čtyřnohých mazlíčků, díky které dokážou vyloudit i nemožné. Proti tomu takřka není obrany. Ovšem jak byste dokázali odolat v momentě, kdy by si váš pes o něco řekl přímo lidskou řečí!?

Takovou schopnost měla americká fenka sibiřského husky, která slyšela na jméno Mishka. Na jejím facebookovém profilu, kde měla několik set tisíc fanoušků, se o ní dočtete: „Oblíbené aktivity:

mluvení, zpívání, hraní, pronásledování veverek.“ Ano, tento pes skutečně tyto aktivity zvládal! Její majitel Matthew Gardea na ni byl pyšný. Podivuhodné schopnosti svého mazlíčka proměnil v internetovou senzaci. Jak je možné, že Mishka mluvila?

Věděli to už nacisté?

„Mishka, I love you,“ (Mishko, miluji tě) říkal Gardea své fence a několikrát to zopakoval. Ona na něj soustředěně zírala a vzápětí se dala do vytí. Zvuk, který vyluzovala, zněl jako „I love you“!

Přesně oddělovala slova a svůj hlas modelovala tak, že zněl jako anglická věta. A uměla toho mnohem víc. Dokázala „říci“ třeba „I´m hungry“ (Mám hlad), „hello“ (ahoj) nebo odpovědět „no“ (ne), když se jí někdo zeptal, zda je hloupá.

Z Mishky byla celebrita a dokonce nahrála svojí vlastní píseň. Zpěv byl totiž jejím dalším koníčkem. Když jí Gardea pustil oblíbenou muziku, fenka svým vytím kopírovala tóny. Dokázala zpívat mnohem čistěji, než leckterý člověk. Co stálo za jejím podivuhodným nadáním?

Zdá se ovšem, že nebyla jediným mluvícím psem na světě. Známy jsou rovněž případy psů, které za 2. světové války učili mluvit němečtí nacisté!

Věřili totiž, že v nich tato schopnost dřímá a pokud budou trénováni, mohou se dorozumět s příslušníky SS (Schutzstaffel, ozbrojená organizace sestávající z oddaných přívrženců Adolfa Hitlera, 1889–1945).

Někteří prý skutečně dokázali odpovídat. Například na otázku „Kdo je Adolf Hitler?“ údajně vyštěkli „Mein Führer“ (Můj vůdce). Jsou snad psi předurčeni k lidské řeči?