Tento motýl uletí každoročně v obrovských hejnech skoro 4000 km do Mexika, kde přežívá zimu. Tam kvůli tomu dokonce zřídili speciální rezervaci. Na jaře se zase vrací do líhnišť v Kanadě nebo na sever USA. Proč to vlastně dělá? Jak je možné, že trefí?

A ohrozí tento jedinečný přírodní úkaz Trumpova zeď, kterou chce postavit na hranicích USA s Mexikem?

Monarcha stěhovavý je jedním z nejznámějších motýlů na světě. Je tomu tak díky úctyhodné vzdálenosti několika tisíc kilometrů, které každoročně uletí ze své domoviny do teplých zimovišť.

Monarchové během dlouhých a teplých letních dnů žijí na území přiléhajícím k hranicím Spojených států amerických a Kanady. Jakmile sem však koncem léta začne proudit polární vzduch, v celé oblasti se náhle a drasticky ochladí.

Útěk před zimou a hladem

Protože motýli nejsou schopni přizpůsobovat svou vnitřní teplotu, musí se milionová hejna vydat do míst, kde dočasně najdou příhodnější podmínky.

S ochlazením monarchům rovněž rychle ubývá potravy – jejich larvy totiž dokážou pozřít pouze listy klejichy, dospělci se zas krmí na jejích květech. Dosud se podařilo vysledovat tři tažné koridory monarchů.

Motýli, jež v létě pobývají mezi Tichým oceánem a Skalnatými horami, směřují na zimu do Kalifornie. Ti, kteří se vyskytují mezi Atlantikem a Velkými jezery, přelétají na Kubu, odkud zřejmě pokračují ještě dál – zatím se ale nepodařilo zjistit kam.

Všichni jsou už v Mexiku

Nejznámějším tažným koridorem je ovšem ten do Mexika, kterým létají monarchové žijící mezi Skalnatými horami a Velkými jezery.

Každý den pravidelně vzlétnou kolem půl desáté dopoledne a v půl sedmé večer již ve skupinách po zhruba 600 jedincích sedají na větve stromů, aby se uložili ke spánku. Roje, které na větvích monarchové vytvářejí, jim umožňují udržovat potřebnou teplotu.

Cestou na jih přelétávají pohoří Sierra Madre Oriental a přibližně v polovině listopadu, po 4000 kilometrech, dosahují zimoviště. To se nalézá poblíž městečka Angangueo na hranici mexického státu Michoacán.

Unášeni větrem

V půli února, když začínají stoupat teploty a dny se prodlužují, monarchové intenzivně sají nektar z květů, aby nastřádali síly pro návrat na sever.

Počátkem března skupiny motýlů testují při takzvaných proletech vzdušné proudy, které jim umožňují cestu zpět domů. Jejich způsob letu je velmi zajímavý. Vyhledávají totiž otevřená údolí se stoupavými větry, kterými se nechají unášet.

Křídla přitom mají složena do tvaru písmene V a pohybují s nimi jen tehdy, ztratí-li příznivý vítr nebo když potřebují změnit směr.

Cesta naprogramovaná v genech

Jak najdou cestu na ta samá místa a mnohdy dokonce na ty samé stromy a větve, když je jejich cyklus putování přerušován stále novými a novými generacemi? Vědci zjistili, že v cestovatelským návycích motýlů jasně převládá naprogramovaná složka – tedy geny.

Neurobiologové z americké Massachusetské univerzity v roce 2003 prokázali, že udržet správný směr monarchům pomáhají i jakési „vnitřní hodiny“, jimiž motýli registrují změny v poloze Slunce.

Přeletí Trumpovu zeď?

Populace černooranžových motýlů se však zmenšují – v mexických zimovištích jich naposledy bylo o ¼ méně než předchozí rok. Na vině jsou především loňské tuhé zimy v mexickém pohoří Sierra Nevada.

Velkou roli hraje i nelegální těžba dřeva v mexických horách a postřiky, jimiž američtí farmáři hubí klejichu – bylinu, kterou se monarchové živí. Nyní navíc možná migrační trasy motýlů přetne nová překážka:

masivní zeď, kterou chce americký prezident Trump vztyčit podél tři tisíce kilometrů dlouhé hranice USA s Mexikem. Dokážou ji tito pozoruhodní tvorové překonat?