Kateřina se vytrhne chůvě z rukou a vběhne do dveří, kde zahlédla maminku. Marie se ale chystá na ples a s komornou si zkouší šaty. Po děcku hněvivě šlehne pohledem. Zaskočená dívenka raději vycouvá z pokoje… 

„Nesmíš matku rušit,“ napomene chůva sedmiletou holčičku. Odvede ji do dětského pokoje, kde se ji snaží zabavit četbou, jenže Kateřina je jako ve snách. Kdyby jí matka věnovala alespoň trochu pozornosti.

Na počátku 18. století je to ovšem něco nepředstavitelného. Šlechtičny po porodu předají dítě kojným, potom chůvám a vychovatelům. Kromě letmých setkání je téměř nevidí.

Nesejdou se s nimi ani při jídle, protože děti často stolují samostatně. „Šlechtické ženy v touze po společenském životě proto musely rezignovat na hlubší vztahy ke svým dětem,“ říká současná historička Radmila Švaříčková-Slabáková. 

Kouzlo procházek 

Revoluci ve výchově aristokratických dětí způsobí až spis francouzského filozofa Jeana-Jacquese Rousseaua (1712–1778), nazvaný Emil čili O výchově, z roku 1762. Jeho myšlenky se díky německým překladům díla šíří celou Evropou a šlechtičnám otevírají nové obzory.

Dámy, zvyklé dokonale vypadat a hlavně reprezentovat, si osvojují roli matky na plný úvazek. Ukázkovým příkladem se stává Pavlína ze Schwarzenbergu (1774–1810).

Dceru Matyldu (1804–1886), své šesté dítě v pořadí, dokonce sama kojí. „Kontaktu s dítětem se nic nevyrovná,“ září nadšením a mateřské mléko dopřeje i dalším potomkům, kterých porodí celkem devět.

 Pobyt na čerstvém vzduchu patří k výchově podle Rousseauova receptu. „Pojedeme do parku,“ prohlásí kněžna Schwarzenbergová a sama si od chůvy vezme kočárek. Jemným houpáním uspává dcerku.

Ať už její rodina pobývá kdekoli, v Třeboni, ve Vídni nebo jinde, procházka s dětmi v jejím denním rozvrhu nikdy nechybí…   

Umírá pro dcery 

Pavlína svoje děti dokonce sama učí. „Hodina francouzštiny neodpadne,“ řekne nekompromisně, i když potomci na ni dělají oči a nechce se jim učit slovíčka. Považuje za důležité, aby děti ovládaly její rodný jazyk.

Svoje dcery a syny miluje, hraje si s nimi, a dokonce pro ně pořádá i dětské plesy. Zároveň od nich ale žádá poslušnost, smysl pro povinnost a disciplínu. Neváhá pro děti obětovat život.

Na ples na počest sňatku francouzského císaře Napoleona I.  (1769–1821) a Marie Louisy Habsbursko-Lotrinské (1791–1847) přijde 1. července 1810 kněžna i se svými dvěma dcerami.

Ve chvíli, kdy vypukne v sále požár, stihne uprchnout na zahradu. „Kde jsou moje dcery?“ vykřikne zoufale, když si všimne, že dívky nejsou s ní. Vrhne se zpátky do sálu, kde nakonec sama uhoří. Její hrdinství ocení i Napoleon. 

Bolavé zadečky 

Kněžna Schwarzenbergová patří k průkopnicím nové výchovy, při které se mezi šlechtou věnuje dětem větší část dne, a přitom stihne ještě reprezentovat.

V mnoha urozených rodinách ale panují tradiční pořádky ještě na počátku 20. století. „Rodiče nás vídali jenom na chvíli dopoledne a po čaji,“ vzpomíná Cecilie Sternbergová (1908–1983), anglická aristokratka, která se přivdala do starobylého českého šlechtického rodu.

Dvě setkání za den dohromady netrvají více než dvě hodiny. Ze svých načesaných a nastrojených potomků mají dospělí radost, ale nehrají si s nimi, ani nezasahují do jejich výchovy.

Omezí se na výběr vhodných domácích učitelů a vychovatelů, kteří mají na starosti i trestání zlobivých dětí. „Vždycky chválili chůvu, že nás vzorně vede.

Neměli ani tušení, jak bolavé máme zadečky z jejího vychovávání,“ líčí Sternbergová přístup svých rodičů.