Muž stojí v dřevěné kádi a vytrvale až zuřivě dupe! Nějaké zvláštní cvičení? Ne, jsme ve starém Římě a valchář pere prádlo…

Šlapání prádla je ve starověku vůbec oblíbenou technikou. V Egyptě, kde se píše pomocí hieroglyfů, jsou znakem pro praní právě dvě nohy ve vodě. Brzy však lidi začnou z dupání bolet nohy a tak si vezmou na pomoc různé plácačky či dřevěné hole.

Než objeví sílu tekoucí vody. Dlouhá staletí pak chodí pradlenky k řeče, kde špínu z prádla otloukají kameny.

Sláva valše

Obyčejná deska je najednou hotovým zázrakem. Praní je účinnější, i když popravdě pěkná dřina. Valchy se vyrábí že dřeva, z pálené hlíny, kamene, plechu nebo třeba i ze skla.

První kousky se objevují v první polovině 18. století a v Čechách se běžně používají až do druhé světové války!

V roce 1885 se však již ve světě objevuje malé vylepšení – mechanizovaná valcha, která se sama kývavě pohybuje po prádle a pradlena už konečně nemusí mít celý den ruce ve vodě. Navíc se už může použít horká voda, takže prádlo bude mnohem čistší. I když tedy třením o hrubou desku dostane pěkně zabrat.

Pračka zatím není hračka

V polovině 19. století jsou tu konečně první pračky! Jde o jakési dva půlválce na nohách – ve větším vnějším je umístěn menší vnitřní. Válce se kývou proti sobě a prádlo se tak třením pere.

Pokrokem je pak pračka bubnová, kde prádlem ukrytém v bubnu s vodou pohybují lopatky. A poté i výstupky různého tvaru (tzv. práče), kterými se v pevně stojící bubnu otáčí. Ve zvonových pračkách se vytváří proud vody pohybem nahoru a dolů, ve vířivých tzv.

vířiče roznášejí mýdlový roztok. Všechny tyto modely bývají ze dřeva a na zakázku vám je vyrobí v truhlářské dílně. Mají však jednu hlavní nevýhodu.

Kdo to odpracuje za nás?

„Prádlo dejte dovnitř, zavřete buben a poté pohybujte pákou nahoru a dolů,“ uvádějí často návody mechanických praček.

Tyto pomocníci jsou bohužel výhradně na ruční pohon, lidé musí vynaložit k jejich obsluze poměrně dost síly a většinou jí ovládá i několik osob najednou. Jak to udělat, aby nebylo praní tak náročné? Objevují se různé zajímavé vychytávky.

Angličan William Clack (1819-1901) například přichází roku 1871 s pračkou na kolech, která se napojí na koňské spřežení. Pří jízdě se pak otáčí řemen, který pohybuje mechanismem v bubnu. Ještě originálnější nápad má v roce 1885 Američanka Sarah Seawellová.

Páka pohánějící její pračku je zároveň dvoumístnou houpačkou pro děti. Něž se děti pohoupou, prádlo bude čisté!

Na vlně pokroku

S vynálezem elektřiny už není co řešit, roku 1906 americký inženýr Alva John Fisher (1862–1947) vynalézá první elektrickou pračku zvanou Thor. Lidé si na novinku chvilku zvykají, ovšem ve 20. letech už jdou elektrické pračky na dračku.

A ve 40. se již objevují takové typy, kterou zvládnout samy napustit vodu, ohřát ji a prádlo po vyprání vyždímat.

U nás dají lidé sbohem ručnímu praní zhruba až o desetiletí později, v době, kdy spatřují světlo světa první pračky československé výroby, v závodě Romo ve Fulneku. A intenzivní vylepšování pochopitelně pokračuje dál.

Na nejnovějších pračkách už ani není třeba volit program, za pomoci senzorů samy rozpoznaní množství prádla i intenzitu znečistění. Některé rovnou vše vysuší a ovládat je můžeme třeba na dálku mobilem.

A novinky jistě budou dále přibývat, tedy dokud budeme potřebovat prát. Dokud třeba pračky nepřeválcují technologie samočistících tkanin.