Bránou rakouského hradu Itter projíždí americký tank a po jeho bocích pochoduje půltucet vojáků. Zajatcům na hradě však tvrdne úsměv na rtech.

V těsném závěsu za Američany totiž přijíždějí dva náklaďáky wehrmachtu s plnými korbami vojáků! Jedná se o vojsko německého majora Gangla, který se Spojencům toho dne vzdal. Jak se zajatí Němci zachovají po příjezdu posil z řad SS? 

Hrad Itter v Severním Tyrolsku, ležící asi 70 kilometrů východně od města Innsbruck, slouží za druhé světové války jako vězení pro prominentní Hitlerovy vězně.

Je zde například držen bývalý francouzský prezident Albert Lebrun (1871–1950) nebo tenisová hvězda Jean Borotra (1898–1994). Pevnost formálně spadá pod nechvalně proslulý koncentrační tábor Dachau.

Režim vězňů na Itteru je ovšem mnohem vlídnější a mají zde například i knihovnu. Prostory hradu se v předvečer konce války stanou dějištěm asi nejpodivnější bitvy, jakou váleční historici pamatují. 

Věznitelé se rozutečou 

Je právě 4. května 1945. Adolf Hitler (1889–1945) je už několik dní mrtvý a Spojenecká vojska svádí poslední líté bitvy s nacisty. Právě toho dne ráno si vězni na Itteru uvědomí, že příslušníci SS, kteří je mají střežit, jsou pryč.

Vylamují proto dveře od zbrojnice a vysílají jednoho ze svých řad, aby vyjel na bicyklu do okolí vyhledat pomoc. Vězeň šlape neznámou krajinou, netušíc, koho potká. V tom trhne řídítky.

Před sebou spatřuje vojsko německého majora Josefa Gangla (†1945). „Upokojte se, cizinče! Hledáme Američany,“ volá Gangl z dálky na vyděšeného neznámého.

Za pár chvil se jim skutečně podaří nalézt jednotku amerického poručíka Johna Leea a Gangl se Spojencům oficiálně vzdá. Poté, co Leeovi vysvětlí situaci vězňů na hradě, poručík zavelí a spolu s Němci vyráží na pomoc k Itteru. 

Kovboj v čele Američanů 

Jaké je to pro vězně překvapení, když k večeru přijíždí Američané i wehrmacht k pevnosti. Divné jim je i to, že pro zajatce jejich formátu přijel pouze jeden americký tank a hrstka vojáků.

Co je však odzbrojí nejvíc, je poněkud „cowboyské“ chování amerického velitele. „Byl to naprostý neurvalec,“ vyjádří se o svém zachránci jeden ze zajatců, francouzský ministr Paul Reynaud (1878–1966).

Radost nad záchranou – a snad i koncem války – však převáží všechny osobní nesympatie, a protože nejsou kapacity na okamžitou evakuaci všech zajatců, Američané, Němci i Francouzi se toho večera společně veselí, pijí a poplácávají po zádech. 

Kdo střílí ze tmy? 

Uprostřed hluboké noci se z temnoty okolních lesů ozve palba. „Na hradby!“ volá Lee, jak uprostřed středověké vřavy, a nepočetné jednotky Američanů i Němců obsazují strategické posty. Americký tank vyjíždí před bránu a opětuje palbu.

Střelba utichá, ale po celou noc obranná vojska z cimbuří pozorně hlídají prostor své pevnosti. Vědí, že dobojováno není a ráno budou muset svést bitvu o holé životy proti silnému nepříteli, který se teď v okolí seskupuje k útoku. 

Přijdou o jediný tank! 

Jen co opadne ranní rosa, vyskakují z nákladních vozů v podhradí stovky příslušníků SS. Jsou připraveni srovnat hrad se zemí. Na svých postech jsou však již připraveni i obránci a napjatě čekají.

V tom se ozve ohlušující rána a z jediného spojeneckého tanku zbude jen ohořelé torzo. Spojenci tak zjišťují, že si nacisté přivezli i protitankový kanón!

Nejsilnější zbraň obránců je tímto zničena a Američané teď stojí před těžkou zkouškou. „Obrátí se zajatí Němci proti nám?“ honí se jim hlavou. Lee si je vědom palčivosti situace, ale rozhodne se Ganglovým mužům věřit. „Šetřete municí,“ praví, když jim rozdává pušky.

Pak nastane pekelná vřava. Jednotky SS se derou skrz příkopy a hradby se drolí jako hlína. Odstřelovači z okolních kopců pálí bez ustání a zasáhnou i Gangla, který ve srdnatém boji umírá.

Právě když už se SS chystají k prolomení hradní brány, jako v hollywoodském filmu přiburácí americké posily a nacisté se rozutečou.