Na první pohled nejsou nijak úchvatné. Vlastně se ani nelze divit španělským dobyvatelům, že na podivný peruánský „kořen“ pohlížejí nejprve s nedůvěrou.

Ale jen o pár století později jsou brambory jednou ze 4 nejdůležitějších plodin na naší planetě a patří mezi nejvýživnější potraviny, které se na jídelníčku mohou objevit.

Když na polích rozkvetou brambory, jejich květy s pěti laloky se třpytí na polích jako růžové, fialové či bílé hvězdy. Podle některých zdrojů měl jejich půvab úspěch u francouzského královského dvora.

Královna Marie Antoinette (1755-1793) si je tenkrát zamiluje natolik, že si jimi nechává zdobit vlasy a její manžel, král Ludvík XVI. (1754-1793) je nosí v knoflíkové dírce, čímž inspiruje francouzskou aristokracii, aby dělala totéž.

Během tohoto krátkého období „bramborového nadšení“ však nejde jen o krásu květů, ale také o šikovnou propagační strategii.

Květy jsou součástí rozsáhlejší kampaně, během které jde o to, přesvědčit francouzské zemědělce, aby brambory ve velkém sázeli a lid přimět k tomu, aby s chutí konzumoval tuto zatím ne právě populární rostlinu.

V 18. století je brambora kontroverzní věcí, pro některé odpudivou, pro jiné obdivuhodnou. Od té doby se mnohé změnilo. Brambory jsou dnes spolu s rýží, pšenicí a kukuřicí nejdůležitějšími plodinami na světě. Jejich největším producentem je v současnosti Čína.

Cesta do Evropy

Když vstoupí v roce 1532 první Španělé pod vedením Francisca Pizarra (1478-1541) na území Inků (v dnešním Peru), všimnou si, že domorodci si pochutnávají na podivných, zakulacených hlízách a rozhodnou se je napodobit.

Historikové spekulují, že brambory se dostaly na starý kontinent krátce před koncem 16. století dvěma různými cestami.

První kanál podle nich vedl přes Španělsko okolo roku 1570 a druhý přes Britské ostrovy mezi lety 1588 a 1593. První vědecký popis brambor se objevuje v roce 1596, kdy je švýcarský přírodovědec Gaspard Bauhin (1560-1624) pojmenuje Solanum tuberosum esculentum, tento název je později zjednodušený na Solanum tuberosum (český název lilek brambor).

Podivnost z Nového světa

Na brambory se však evropští zemědělci dívají s notnou dávkou nedůvěry. Někteří věří, že jde o afrodiziakum, jiní je mají za příčinu horečky nebo malomocenství. Navíc jsou ošklivé a pocházejí z pohanské země.

Francouzský filozof a spisovatel Denis Diderot (1713-1784) k nim zaujme neutrální postoj, příliš je nehaní, ale ani to nepřehání s chválou. „Bez ohledu na to, jak ho připravíte, je tento kořen bez chuti a příliš škrobovitý.

Nelze ho považovat za chutné jídlo, ale poskytuje syté, přiměřeně zdravé jídlo pro lidi, kteří od něj nečekají nic jiného, než výživné vlastnosti,“ popíše ve své slavné Encyklopedii, kde zároveň poukáže na to, že podle něj brambory způsobují nadýmání. „Ale co jsou větry pro silná těla rolníků a dělníků?“ mávne vzápětí nad tímto problémem rukou filozof.

Jak brambory zachránily Evropu

Obliba brambor se šíří pomalu. Nakonec se jim podaří prosadit hlavně díky hladomoru, který v 17. a 18. století sužuje většinu evropských zemí. Nejde tehdy jen o celonárodní pohromy, ale i o stovky regionálních případů.

Výživné a na pěstování poměrně nenáročné brambory tak Evropané nakonec ocení a mají k tomu celou řadu důvodů. Žádná plodina totiž neposkytne více „jídla“ v přepočtu na plošnou výměru pozemku, nevyžaduje méně kultivace a nenadělá méně problémů s uskladněním.

„Poprvé v historii Evropy bylo nalezeno konečné řešení potravinového problému,“ tvrdí belgický historik Christiaan Vandenbroeke (1944-2007) v 70. letech 20. století. Na konci 18. století se tak brambory v Evropě stávají tím, čím byly dříve v Andách:

naprostým základem jídelníčku. K úspěchu brambor přispěje dokonce i množství válečných konfliktů, které pustoší evropské země a také placení daní. „Pokud máte pole pšenice, nemůžete ho ukrýt.

Ale brambory rostou pod zemí a je možné je vykopat podle potřeby, jeden po druhém. Takováto sklizeň pomáhá skrýt skutečnou úrodu před výběrčími daní a chrání ji v době války.

Vojáci obvykle ukradli obilí, ale zřídkakdy se zastavili, aby se zajímali o vykopání brambor,“ píše americký expert a publicista James Lang (*1944) ve své knize Notes of a Potato Watcher.

Podle něj se brambory dobývají Nizozemsko do roku 1650, v Německu, Prusku a Polsku se objeví do roku 1740 a v Rusku do 40. let 19. století. Později následují i další kontinenty, kam se brambory dostanou z Evropy.

Platí to dokonce i o Severní Americe, kde je možná pěstovali raní osadníci díky dodávkám na palubách španělských lodí, ale nejčasnější zprávy o úrodě brambor v Severní Americe mluví o rostlinách, které se sem dostaly z Irska.

Ozdoba jídelníčku

Celosvětově existuje okolo 5000 odrůd brambor včetně divokých druhů a poddruhů. Pokud se na ně podíváme z nutričního hlediska, pak jsou poměrně bohaté na vitamíny i minerály a navíc dokážou při nízké kalorické hodnotě dokonale zasytit.

Tělu dodají potřebnou energii i životně důležité látky.

Pokud při nákupu tápete, co přesně si máte představit pod označením jednotlivých varných typů, pak písmeno A označuje odrůdy s pevnou dužinou, která je velmi slabě moučnatá a vhodná pro výrobu salátů nebo jako příloha.

Pokud narazíte na brambory s označením B, jde o typ se středně pevnou až kyprou dužinou, které se hodí jako příloha, dále do polévek anebo pro přípravu těst a kaší.

Pro poslední dva případy je určen i varný typ C, který označuje odrůdy s kyprou a silně moučnatou dužinou.

Setkat se můžete i s dvoupísmenným označením (např. AB), kdy se v dané odrůdě snoubí vlastnosti z obou typů, přičemž první písmeno označuje převažující vlastnost.

A nezapomínejte, že brambory neobsahují lepek, takže jsou vhodné i pro osoby, trpící celiakií anebo nesnášenlivostí lepku.

Světová pokladnice brambor

V peruánské metropoli Limě sídlí Centro Internacional de la Papa (CIP), jedno z největších světových středisek, věnující se vědeckému výzkumu a vývoji brambor a dalších hlíz.

Má experimentální centra v Peru i v Ekvádoru a síť regionálních kanceláří a spolupracovníků po celém světě, včetně Asie a Afriky.

V jejich genové bance se nachází okolo 5000 druhů pěstovaných i divokých brambor, dále několik tisícovek odrůd sladkých brambor a více než 1300 druhů jiných kořenů a hlíz z And. CIP se snaží „vylepšit“ brambory tak, aby odolávaly chorobám, mrazu i suchu.

V minulých letech se dokonce pustili do pěstování brambor při simulaci podmínek, panujících na Marsu.