Život je občas bohužel krutý. Přijde úraz, havárie nebo podobné neštěstí a člověku zůstanou doživotní následky. Moderní medicína ruku v ruce s technologiemi však dokážou divy. Současné protetické pomůcky jsou natolik technicky vyspělé, že s nimi lze žít téměř plnohodnotný život.
Protézy místo končetin mají celkem dlouhou historii. Již staří Římané používali bronzové korunky v ústech, v jednom starořímském hrobě se našla i dokonce bronzová protéza dolní končetiny. Řecký historik Hérodotos zase popisoval případ věštce Hegesistratua, který měl dřevěnou nohu. Později se symbolem námořních pirátů stal hák místo ruky. Ovšem zřejmě nejstarší důkaz o tělesných náhradách pochází ze starověkého Egypta. Jedna mumifikovaná žena, která žila na pomezí 2. a 1. tisíciletí před naším letopočtem měla na své noze místo jednoho z prstů náhradu ze dřeva a z kůže.
Ze 16. století je znám případ německého žoldnéře Götze von Berlichingena, který si pořídil náhradu ze železa, která mu umožňovala třeba smeknout klobouk nebo se podepsat. Ve větším měřítku se protézy objevují již začátkem 19. století. Tehdy se samozřejmě nejednalo o žádné složité konstrukce, spíše jen o dřevěné prodloužení pahýlu končetiny. Jedním z prvních historicky doložených příkladů té doby je umělá ruka, kterou si pořídil jeden anglický šlechtic. Ten o svou paži přišel v dnes již legendární bitvě u Waterloo v roce 1815, která ukončila Napoleonovu politickou kariéru.
I dřevěné protézy však bývaly dlouhou dobu vzácné a mohli si je dovolit jen dobře situovaní lidé. Po jatkách I. světové války (1914 – 1918) miliony mladých mužů se domů vraceli bez jedné či více končetin. V reakci na to vznikla v Německu společnost Otto Bock pojmenovaná podle svého zakladatele. Otto Bock (1881 – 1960) rozvinul myšlenku výroby protetických komponentů v sériové produkci a položil tak základní kámen pro ortopedický průmysl. Mladí muži, kteří byly během války potravou pro kanony, získali alespoň nějakou náhradu.
Statisíce zraněných přinesla i druhá světová válka, takže po roce 1945 opět nasává boom oboru, který si dal za úkol alespoň částečně napravit postižení řady lidí: protetiky. Zprvu se pozornost věnovala především vývoji pohyblivých kloubů. V současnosti jsou základem těchto protéz hydraulické válce. V šedesátých letech minulého století se pak objevují první elektrické protézy. Jako první s jejich sériovou výrobou začali Kanaďané a Sověti. V osmdesátých letech přišla s revolučním nápadem v tomto oboru společnost Sabolich. Zlepšením byl rozdíl v modelu kontaktu pacienta s lůžkem protézy. Dříve byla lůžka vyrobena ve tvaru čtvercového kyblíku bez specializovaných úložišť pro kostní výběžky nebo svalovou tkáň. Nový návrh držel pacientovu končetinu jako rukavice – uzamknul ji na místě a váhu rovnoměrně rozvedl po existující končetině i kostní struktuře.
Tyto protézy vrátily mnohým handicapovaným lidem schopnost chodit, ba i běžet. V devadesátých letech se pak objevily první protézy, které ovládal mikroprocesor. V té době také došlo k rozvoji dynamických chodidel schopných absorbovat, ukládat a následně vracet mechanickou energii. Stejně tak začínají být využívány i kosmetické protézy, které jsou od původních končetin téměř k nerozeznání. Může na nich být třeba i ochlupení nebo tetování. Švédští technologové nedávno představili první robotickou protézu paže, která může být ovládaná myslí. Americká agentura DARPA pracuje na náhradách, které by byly propojeny přímo s nervovým systémem. Zkrátka, současné náhrady umožňují lidem nejen volně se pohybovat, ale i sportovat na vrcholové úrovni. Bohužel, jejich výroba je stále velmi drahá…
