Římský učenec Seneca (4 př. n. l.–65 n. l.) pomáhá svému špatnému zraku tím, že při čtení používá skleněnou kouli naplněnou vodou, která umí zvětšovat písmo.
Jeho současník císař Nero (37–68 n. l.) se pro změnu na gladiátorské zápasy dívá přes zelený smaragd. Důvodem ovšem nejspíše nebyla jenom jeho krátkozrakost, ale také skutečnost, že smaragd dokáže velice dobře filtrovat sluneční paprsky.
Na světě je lupa
Čočky z leštěného kamene byly objeveny také v antickém Ninive. Jak skleněná koule s vodou, tak i drahokam a zmiňovaný archeologický nález ale mají k brýlím v dnešní podobě ještě opravdu docela daleko, třebaže jejich princip funguje stejně.
Pomocí optické soustavy umožňují oku lépe vidět. První zprávy o používání lupy ke čtení přicházejí z klášterů z období kolem roku 1000. O tři století později, v roce 1268, lupu podrobně popíše anglický filozof Roger Bacon (1214–1294).
První postranice
Z roku 1289 potom pochází spis líčící čočky umístěné v obroučkách, předchůdce dnešních brýlí. V 16. století už lidé znají i konkávní čočky pro krátkozraké. Velkým problémem se ale stává skutečnost, jak zajistit, aby brýle držely na obličeji.
Optici ve Španělsku se o to pokoušejí v 17. století pomocí hedvábných stužek, které přivazují ke sklům a potom zavazují za ušima. Novinka doputuje až do Číny, tam k ní přidají další vymoženost v podobě závaží, aby stuhy nebylo nutné zavazovat.
Přelom ve vývoji v podobě postranic nabídne v roce 1727 světu anglický optik Eduard Scarlett (1688‒1743). Milníkem se stává rok 1780, kdy americký vynálezce Benjamin Franklin (1706‒1790) představí bifokální čočky.
