Literatura i filmy se často zmiňují o takzvaném právu první noci neboli „ius primae noctis“, které opravňovalo šlechtice užít si o svatební noci s novomanželkou svého poddaného ještě dříve, než manžel samotný.

Zmínky o existenci tohoto práva se dají dohledat už ve starověku a důležitou roli hraje i v americkém filmu Statečné srdce.

O tomto zvyku se lze dočíst například v eposu o sumerském králi Gilgamešovi, pocházejícím ze 3. tisíciletí př.n.l.

Zmiňuje se o něm i antický historik Hérodotos (5. století př.n.l.), když ve svém díle popisuje život kmenů na území dnešní Lybie.

Podobná tradice se praktikovala také jinde na světě, například v Jižní Americe, Africe nebo Asii u různých domorodých kmenů.

Belgický spisovatel David Van Reybrouck (*1971) ve své knize Congo popisuje, že ještě v roce 1980 tehdejší zairský prezident Mobutu Sese Seko (1930-1997) využíval podle starého zvyku při cestách po své zemi práva první noci a rodiny vybraných dívek to považovaly za velkou čest.

Žádná stopa je taky stopa?

Co bylo obvyklé jindy a jinde, nemuselo platit ve středověké Evropě. Zatím se totiž nepodařilo najít jediný věrohodný doklad, který by takovou praxi potvrzoval nebo dokonce nařizoval.

Italský lékař Paolo Mantegazza (1831-1910) však uvádí, že mohlo jít o právní obyčej, kdy dlouhodobým opakováním určité činnosti vznikne tradice a ta je pak všeobecně uznávána.

Protože se však jedná o tzv. „nepsané právo“, nemuselo být nikde písemně zakotveno. Mohli tedy teoreticky existovat šlechtici, kteří se ho snažili uplatňovat, nicméně šlo by zřejmě o ojedinělé případy.

Většina badatelů je přesvědčena, že něco jako právo první noci neexistovalo. Například francouzský novinář Louis Veuillot (1813-1883) prohlásí:

„Nic, absolutně nic v soudních archivech nás neopravňuje tvrdit, že naši předkové někdy páchali podobný čin.“

Historikové: další do sbírky legend!

Také německý právní historik Karl Schmidt (1836-1894) se věnuje rozsáhlému výzkumu, a dospěje k závěru, že jde o pouhou pověru, předávanou z generace na generaci.

Tyto názory podpoří i současný francouzský historik Alain Boureau (*1946), který v roce 1995 po pečlivém rozboru historických pramenů označí tuto údajnou středověkou praktiku za pouhý mýtus.

Traduje se také, že bylo možné se z této povinnosti vyplatit. Peněžní poplatek však podle historiků souvisel s povolením k sňatku.

Ten musel být povolen nevolníkům jejich pánem a byl za to vybírán určitý poplatek, který se teprve později začal vykládat jako jakési výkupné nevěsty z první noci s pánem.

Komu to prospívá?

Za toho, kdo má mít rozšíření mýtu na svědomí se považuje francouzský právník a spisovatel Jean Papon (1505?-1590), který si ve svém díle bere na mušku krutost středověkého práva.

Velice ochotně pak tvrzení přeberou další kritikové feudálních poměrů, protože takové téma je pro obyčejné lidi daleko pochopitelnější a přesvědčí je mnohem více, než politické proklamace.

K masovějšímu rozšíření mu pomůže z ryze pragmatických důvodů i osvícenecký spisovatel Voltaire, vlastním jménem François Marie Arouet (1694-1778).

Jako motiv je právo první noci využito i v umění, například v legendě o švýcarském hrdinovi Vilému Tellovi anebo v divadelní hře Bláznivý den aneb Figarova svatba od francouzského dramatika Pierre Augustina Carona de Beaumarchais (1732 – 1799), která se stala předlohou pro mnohem známější operu Figarova svatba od Wolfganga Amadea Mozarta (1756-1791).