Pro urozené pány je rodina všechno. Jejich snažení, jejich celoživotní cíl, slouží k rozhojnění majetku. Předat synovi správu majetku, plný měšec, dobré jméno.

Na jménu záleží opravdu hodně, protože ať už je doba zlá nebo ještě horší, šlechtická čest je k nezaplacení.

Jenže ne vždy se zadaří, a i když se všichni snaží o potomky, někdy se prostě nezadaří. Když zemře poslední žena z rodu, tvrdí se, že vymírá po přeslici. Když umírá poslední mužský člen rodu, rod vymírá po meči.

Pro heraldiky je tohle v minulosti ta důležitější varianta, protože svět v minulosti prostě patří mužům. A přesně to se stane i kdysi mocnému rodu Rožmberků. Jeho zakladatelem je urozený pán Vítek z Prčice (asi 1120–1194).

O jeho narození nebo mládí mnoho nevíme, v pramenech se objevuje poprvé v roce 1169 a rovnou na dvoře českého krále. Získává za své služby rozsáhlé majetky, hodnosti a úctu.

Jeho pět synů se stává zakladateli pěti nejmocnějších rodů v českém království a Vítkovci, páni z Růže, se tak řadí mezi vůbec nejstarší české rody.

Červená růže

Prostřední syn získá do erbu červenou barvu a rožmberské panství. Je otázka, zda stojí dřív hrad nebo hrad dostane jméno podle červené růže. Tak či onak, kolem mocného hradu pomalu roste.

V roce 1302 se spojí rožmberská a krumlovská větev rodu, čímž se majetek zase razantně zvýší. „Dědit bude jen nejstarší syn, nechceme přece, aby se naše zboží zase rozdrobilo.“ A tak Rožmberkové sílí a rostou.

Stávají se protiváhou královské moci – anebo jejich pravou rukou, kdy zastávají nejvyšší úřady v království. Jejich cestu na vrchol nezastaví ani nejmocnější Přemyslovci, husité nebo mocní Habsburkové. Jih Čech je Rožmberský a basta.

V bratrově stínu

V šestnáctém století stojí na vrcholu pyramidy Vilém z Řožmberka (1535–1592). Zastává funkci nejvyššího purkrabího v českém království, stává se dokonce kandidátem na polského krále. Na krku nosí zlatý řetěz s řádem zlatého rouna, jen jedna věc se mu nedaří.

I když je čtyřikrát ženatý, nenarodí se mu potomek. Po jeho smrti vládnoucí roli přejímá jeho mladší bratr – Petr Vok z Rožmberka (1539–1611). A zjišťuje, že věci nejsou tak snadné, jak by se mohlo zdát.

Velké dluhy, velké prodeje

Když Petr nahlédne do účetních knih, zjistí, že jsou plné dluhů. Což je průšvih, protože Petr má vlastních dluh ještě víc a z do poslední chvíle doufá, že dědictví mu pomůže problémy zalátat. Ale nepomůže to a musí některá panství rozprodat.

Přesto se nevzdává a hospodaří tak nejlíp, jak umí. Dokonce si najde i mladou manželku, ale osud mu nepřeje.

Kateřina z Ludanic (1565–1601) je sice mnohem mladší než stárnoucí Petr, ale brzy dojde k manželským neshodám, hádkám, a nepomůže tomu ani duševní nemoc, kterou Kateřina trpí. Přesto ji Petr vroucně miluje. Až do okamžiku její smrti. Syna, ani dceru, mu nedá.

Snaha do poslední chvíle

Přestože nemá potomky, stále se nevzdává. Účastní se tureckého tažení, pomáhá konsolidovat pohromu, když do země vpadnou pasovští žoldnéři. Jenže pak jej dožene stáří a brzy nad ránem jedné listopadové noci umírá.

Pohřeb je velkolepý, stojí přibližně dvacet tisíc kop grošů, což je cena menšího panství. Proč neutrácet, když stejně není komu co odkázat? Petr nakonec odkáže panství svému synovci, ale o majetek se na základě starých dokumentů začnou zajímat i Švamberkové.

Ti také panství získají a od nich v následujících stoletích přejdou pod Eggenbergy a nakonec pod Schwarzenbergy. Ale už bez rudé růže.