Velicí můstek měl ohlídat někdejší bývalý kuchař, který se vypracoval až na druhého důstojníka. Jeho nesprávné rozhodnutí se však stalo Kretschmerově ponorce osudným.

Vlčí smečka byla opět v pohybu. Oné březnové noci to vypadalo na stejnou rutinu jako předchozí plavby.

Velitel ponorky U-99 Otto Kretschmer (1912–1998) si byl jist, že se strhne stejná mela jako jindy a britskému konvoji zasadí opět smrtící ránu.

„Určitě to bude jako vždycky, zmohou se maximálně na pár náhodných útoků a to bude vše,“ pomyslí si rodák ze slezského Heidau. Nemá sebemenší tušení, že to bude právě jeho ponorka, která dostane co proto.

Vytříbená taktika

Kretschmer se ponorkových misí aktivně účastnil od samého začátku války, nicméně v prvních měsících se mu příliš nedařilo. Ke své smůle byl nucen sledovat úspěchy kolegů, což jej jako puntičkáře značně iritovalo.

Jeho hvězda vyšla až počátkem roku 1940, kdy na sebe upozornila ponorka U-23, jíž tehdy Kretschmer velel, při zásahu velké nákladní lodi Fredville. Úspěch, který však odstartoval jeho sérii vítězství, se dostavil při operaci Nordmark.

Přestože se operace, při níž se měla těžká děla bitevních lodí a křižníků zaměřit na likvidaci nákladní dopravy mezi Británií a Norskem a ponorky zase měly zničit případné uprchlíky, nevyvedla, Kretschmerovi se podařil skvělý zásah.

Se svou posádkou dokázal potopit torpédoborec Britského královského námořnictva třídy Daring. Obojí se mu podařilo vcelku odvážným nočním hladinovým útokem, což velitel vyhodnotil jako ten pravý způsob, jak zdecimovat nepřítele.

Nový stroj, skvělé výsledky

V březnu 1940 už velel Tichý Otto, jak mu kvůli mlčenlivé povaze přezdívali novináři, ponorce vyšší třídy U-99 a v letních měsících už brázdil jihozápadní přístupy do Lamanšského průlivu.

Během dvou týdnů korvetní kapitán dokázal potopit 6 lodí a jednu zajmout. V příštích měsících německá ponorková válka zažívala hotové žně a Kretschmer nechal ostatní velitele ponorek, co do počtu potopených lodí, daleko za zády.

Jako jeden z mála však bral svůj úspěch s nadhledem a dokázal stát nohama pevně na zemi. Byl si dobře vědom, že štěstěna je vrtkavá. Britské obranné síly byly navíc na vzestupu.

Ponorkový velitel byl také jedním z mála, kdo na sílící britskou armádu upozorňoval a zároveň poukazoval na nedostatky té německé. Nebál se kritiky ani před samotným Adolfem Hitlerem (1889–1945).

Na nejvyšších místech kritizoval špatnou součinnost s letectvem, nízké priority ve stavbě nových člunů a nedostatečnou práci rozvědky.

„Myslím si, že skvělá éra naší ponorkové války brzy skončí,“ promlouval na jednom ze slavnostních obědů držitel Rytířského kříže ke svému vůdci.

Osudové rozhodnutí

Zlomový okamžik pro Ottu Kretschmera měl přijít opravdu brzy. 17. března 1941 se mu do paměti vryl jako den, kdy byla ukončena jeho námořnická kariéra.

Britové nečekaně změnili svou techniku a z rutinního vzdálení se z boje, které Kretschmer se svou posádkou absolvoval již tolikrát, se stal boj o život.

Britská eskorta, za kterou se onu noc pustila U-99, neměla nepřítele jen odehnat, naopak jej měla důsledně stíhat a zničit.

Když se tedy Heinrich Petersen (1902–1963), jemuž Kretschmer na pár okamžiků přenechal velení ponorky, rozhodl pro nouzový ponor, vehnal U-99 do spárů nepřítele. Stačila jediná salva hlubinných náloží, aby poškozená U-99 vyskočila na hladinu.

Pod palbou britských dělostřelců Kretschmer pochopil, že je konec. On ji jeho posádka se dostali do zajetí. Krestchmer se na stáří uchýlil do Dolního Bavorska, kde ve svých 86 letech zemřel.