„Bůh ti žehnej, jen buď hodný a Bůh tě ochrání, rádo se stalo!“ pronáší 2. prosince 1848 v sále arcibiskupské rezidence v Olomouci památná slova odstupující císař Ferdinand V. ke svému synovci a nástupci Františku Josefovi I.

Slavnostního aktu předání moci se účastní celá císařská rodina. Stranou zájmu všech stojí arcivévoda Maxmilián (1832–1867), mladší bratr nového vladaře, a v hloubi duše se užírá vztekem…

Koruna měla připadnout jemu – Maxmiliánovi. On by byl určitě mnohem lepším císařem než jeho bratr František Josef I. (1830–1916).

Bohužel, nezbývá mu než respektovat zákon primogenitury, tedy nástupu prvorozeného na trůn. Ctižádostivý mladík se však nevzdá a po císařské koruně jednoho dne sáhne. Nebude to sice ve Vídni, ale exotické Mexiko také není k zahození!

Nemohou se vystát

Na rozdíl od bratra, kterého mnozí označují za suchara a člověka prakticky bez citů, Maxmilián okouzluje své okolí jako zábavný společník. Kam přijde, tam si svým charismatem a inteligencí získává pozornost.

„Jestliže František Josef byl bytostným založením typický konzervativec, Maxmilián instinktivně tíhnul k liberalismu,“ uvádí současný autor Jan Bauer.

Ti dva se nemohou dlouho vystát. Císař v sobě bratrskou lásku definitivně potlačí v únoru 1853. Tehdy je na Františka Josefa spáchán neúspěšný atentát.

Horlivost, s jakou vzápětí Maxmilián přispěchá do Vídně, panovníka přesvědčí o tom, že by ho mladší sourozenec rád vystřídal na trůně. František Josef už mu nedůvěřuje a přemýšlí, kam by ho napříště „uklidil“…

Hledá se císař

„Je to moderní monarcha,“ rozplýval se Maxmilián nad osobou Napoleona III. (1808–1873) během návštěvy Paříže již v roce 1856. Samozřejmě k bratrově zlosti. S odstupem několika let se francouzský císař obrací na arcivévodu s nečekanou nabídkou: „Staňte se mexickým císařem.“

Maxmilián udělal na Napoleona III. patřičný dojem, a tak si na něj vzpomene, když hledá vhodného kandidáta na mexický trůn.

Na sklonku roku 1861 francouzská armáda vtrhla na území této americké země poté, co se zdejší vláda zdráhala splácet své dluhy vůči evropským mocnostem. Myšlenka zřídit v Mexiku císařství pod taktovkou

Francie se Napoleonovi III. zamlouvá čím dál víc. „Co tomu řekne bratr?“ láme si hlavu Maxmilián. Dobře ví, že bez souhlasu Františka Josefa I. může na mexické dobrodružství zapomenout.

Zlato pro katy

František Josef I. v časných ranních hodinách 9. dubna 1864 zadumaně přechází po salonu zámku Miramare u italského Terstu.

V pokoji je s ním jen Maxmilián. Rakouský císař trvá na tom, že pokud se jeho sourozenec chce stát mexickým vladařem, musí se zříct všech práv habsburského arcivévody. Mladší z bratrů nakonec kývne.

Jakmile vyjdou ze salonu, Maxmilián před císařovým doprovodem podepisuje patřičné dokumenty.

„Zdržte se na snídani,“ nabízí ještě pán domu náhle pospíchajícímu Františku Josefovi. Ten zdvořile odmítá a už už aby byl ve Vídni. Pak však učiní něco, co všechny přítomné překvapí.

„Na poslední chvíli se otočil, vrátil se a prý se slzami v očích bratra objal a políbil,“ líčí Bauer.

Snad Františku Josefovi spadl kámen ze srdce, možná se v něm ještě ozval bratský cit. Jakoby věděl, že Maxmiliána již nikdy nespatří živého. Události v Mexiku se pro nového císaře nevyvíjejí dobře.

Poté, co Napoleon III. ze země na nátlak Spojených států stahuje své vojáky, je Maxmilián de facto vydán napospas místním vzbouřencům. Skončí před popravčí četou.

Svým katům ještě údajně dává kus zlata, aby ho nestřelili do hlavy, aby matka mohla ještě spatřit jeho tvář…