Obvyklým argumentem homofobních lidí je ten, že homosexualita v divoké přírodě nemá místo. Vědecké výzkumy však potvrdily, že opak je pravdou. Homosexuální chování je totiž v přírodě běžné od hmyzu až po naše nejbližší příbuzné. 

Podle současných vědomostí biologů asi 1500 živočišných druhů více či méně běžně praktikuje i takové sexuální kontakty, které ke zplození potomstva rozhodně vést nemohou. Jde totiž o kontakty mezi jedinci stejného pohlaví.

Podle všeho bude tento fenomén nejspíše ještě podstatně rozšířenější. Zatímco náklonnost k jedincům stejného pohlaví je v přírodě zcela běžná, jedna věc s tím spojená je výlučně lidská. Tou je nenávist vůči homosexuálům, homofobie. Právě v tomto jediném rysu se člověk od zbytku živé přírody doopravdy liší.

Ze všech zdokumentovaných případů homosexuálního chování v živé přírodě byla celá třetina, tedy asi 500 z nich, nalezena u obratlovců. Toto vysoké číslo je pochopitelné. Obratlovci jsou výhradně gonochoristy, tedy druhy s oddělenými pohlavími.

Řada z nich patří k tvorům s vysokou inteligencí a komplikovaným sexuálním chováním. S tím jde většinou ruku v ruce další rys, totiž život ve větších velkých skupinách.

Právě žití ve skupině poskytuje nejen příležitost, ale také dobré důvody k tomu, aby na sebe bral sexuální život členů skupiny podstatně pestřejší formy. Co je všem těmto „odchylkám“ společné?

V první řadě to, že účelem takových sexuálních spojení není tvorba nové generace, ale něco jiného.

Sex se může stát například ceněným platidlem, prostředkem k utužování sociální hierarchie či vytváření koalic nebo prostě jen „ventilem“ upouštějícím stresy a napětí, které s sebou život v divoké přírodě přináší.

Výzkumy (homo)sexuálního chování v živé přírodě rozhodně nejsou bez potíží. Tou první je už to, koho bychom mohli za homosexuála vůbec považovat. Je to jedinec, který se tu a tam „zapomene“ s někým stejného pohlaví?

Ten, od koho je takové chování vynuceno okolnostmi? Nebo ten, kdo dává takovým vztahům přednost před jinými? Příroda je skutečně pestrá, a tak v ní najdeme řadu příkladů všech těchto možností.

Nejméně běžným je poslední z vyjmenovaných typů, tedy skutečně čistí homosexuálové, kteří si vždy vybírají partnera stejného pohlaví, přestože mají možnost volby, která by mohla vést ke zplození potomstva.

K nejznámějším takovým zvířatům patří domácí ovce. Až u 10 % beranů bylo zjištěno, že dávají přednost výhradně jiným beranům a o ovce naprosto nejeví zájem. Ovce však nejsou druhem, který by tvořil celoživotní páry.

Takové však velmi často najdeme u řady ptačích druhů. Zdá se, že vytváření stabilních homosexuálních vazeb nejvíce přeje situace, kdy se řada jedinců téhož druhu vyskytuje společně, ať již v hejnu či v kolonii.

Mezi takové patří například tučňáci, kteří tvoří velmi stabilní homosexuální páry v řadě zoologických zahrad.

Takřka celebritami jsou ve světě zvířecích gayů tučňáci uzdičkoví Roy a Silo, kterým se v zoo v newyorském Central parku dokonce podařilo společnými silami vysedět a odchovat mládě.

Tendence tučňáků k tvorbě velmi stabilních párů téhož pohlaví však dokáže někdy působit i problémy. Například tučňáci Humboldtovi chovaní v zoologické zahradě v Bremerhavenu v Německu zcela odmítli samice, které jim byly dovezeny ze zoo ve Švédsku.

Plán chovatelů na obnovení jejich populace byl narušen příliš silnými citovými vazbami mezi jednotlivými samci.

Další dlouhodobá partnerství mezi jedinci téhož pohlaví nacházíme mezi ptáky například u holubů či racků. I ti jsou schopní společně vychovávat potomstvo.  Labutě černé či plameňáci zašli dokonce ještě dále.

Homosexuální páry jsou u nich občas jakýmisi „zloději vajec“. Počkají, až oplodněné samice založí hnízdo a vykladou vejce, aby ji poté vyhnali a hnízdo sami obsadili. Důvodem je zjevně to, že dva silní samci dokážou o budoucí generaci pečovat efektivněji.

Opět jinou situaci najdeme například u našich kachen divokých. Samec zůstává „heterosexuálem“ často pouze do té doby, než samice naklade vejce.

Je-li jeho reprodukční povinnost splněna, velmi často ji zanechává se snůškou a začne tvořit pár s jiným, stejně jako on atraktivně zbarveným samcem.

Tvorba trvalých párů stejného pohlaví, tedy dvou tatínků či dvou maminek, je však v přírodě méně častým případem. S podstatně větší pravděpodobností lze narazit na krátkodobější „partnerství“, zkrátka více či méně příležitostné „radovánky“.

K druhům, u kterých něco podobného spíše překvapí, patří bizoni. I když jejich samci vypadají skutečně „mužně“, jejich slabost pro jedince stejného pohlaví je veliká.

Odhaduje se dokonce, že ačkoliv samci kopulují i se samicemi („krávami“), v celkovém počtu jejich aktů lásky jsou více zastoupeny ty, kdy je objektem jiný býk. Podobně vášniví jsou i samci žiraf, kteří si na své družky vzpomenou také jen v menším počtu případů.

Chovatelé dobytka znají podobné choutky i u domácích krav. Vědci odhadují, že chuť krávy na její družku je výsledkem hormonálního procesu, jehož spouštěčem je přítomnost býka. Pokud se na ni ovšem nedostane, najde si rychle náhradní objekt vybití své touhy.

Na zvláštním místě mezi homosexualitou a heterosexualitou se nacházejí sloni, a to jak sloni indičtí, tak i afričtí. Samci, sloní býci, prožívají valnou část života mimo skupinu samic s mláďaty a vracejí se k nim pouze kvůli páření.

Poté, co si odbudou reprodukční povinnost, o samice rychle ztratí zájem a mizí za svým samotářským životem. Během období samoty však dokážou navázat kontakt s jiným samcem.

Tyto vztahy zahrnující kromě kopulace i podstatně něžnější stránky trvají na rozdíl od těch se samicemi třeba celé roky. I sloní samice si to však se svými družkami umějí užít.

U slonů žijících v zajetí bylo pozorováno, že celých 45 % všech sexuálních kontaktů je právě mezi jedinci stejného pohlaví.

Zcela samostatnou kapitolou jsou vodní savci z řádu kytovců. Náklonnost jedinců stejného pohlaví známe od velké řady z nich, u některých jde téměř až o extrémní sexuální přeborníky.

Sexuálním hrátkám se dokážou oddávat jak jedinci velkých druhů (pravých velryb či plejtvákovců šedých), tak menších druhů ozubených kytovců.

Zvířaty proslulými obřím sexuálním apetitem jsou zejména delfíni. Jsou známy případy, kde se v zajetí žijící delfíni snažili kopulovat s nejrůznějšími neživými předměty či dokonce s lidmi.

Náklonnost k jedincům stejného pohlaví či dokonce skupinovým sexuálním hrátkám je známá u řady různých druhů, nejlépe je však prostudovaná u delfínů skákavých.

Příležitostnému sexu se stejným pohlavím se věnují jak samci, tak samice, a to s dost vysokou frekvencí. U těchto vysoce společenských živočichů hrají sexuální kontakty zjevně velmi významnou roli v utužování sociálních vazeb.

Letmý výlet po méně známé straně zvířecího sexu by jistě nebyl úplný, kdybychom vynechali naše nejbližší příbuzné z řad primátů.

Řada z nich žije stejně jako delfíni, bizoni, antilopy a další často více či méně příležitostní homosexuálové taktéž skupinovým životem s velkým počtem nejrůznějších společenských vazeb.

K takovým druhům patří například známí japonští makakové červenolící. Jak mezi samicemi, tak mezi samci vznikají dočasné koalice založené na výměně fyzických rozkoší.

Zdaleka nejpestřejší sexuální život mají mezi všemi primáty naši nejbližší příbuzní, šimpanzi. I když je homosexuální chování známo i od šimpanzů učenlivých, vyniká v něm především menší z obou druhů, bonobové.

Ti znají skutečně přepestrou škálu různých forem intimností, jimž se věnují s neobyčejně vysokou frekvencí a napříč oběma pohlavími.

Sex je u nich nejen platidlem, ale především způsobem, jak snižovat vnitrodruhovou agresivitu. Dodejme, že způsobem skutečně nesmírně efektivním.