Křesťané spalovat své mrtvé věřící nechtěli. Proč? Součástí víry je i zmrtvýchvstání  a právě kremaci označovali de facto jako popření jejich víry.  Ke změně došlo teprve v průběhu 3. čtvrtiny 19. století, kdy Evropa zažívá populační explozi.

Nařízení katolické církve o ukládání těl zesnulých do země začíná být velkým problémem. Nestačí kapacita hřbitovů a potíže jsou také s hygienou.

I česká spisovatelka Božena Němcová (asi 1820–1862) si v roce 1847 v dopise Antonii Čelakovské (1817–1852) stěžuje, že se tělo zemřelého jazykovědce Josefa Jungmanna (1773–1847) „stane potravou červů“.

Ke změně názoru přispěl mahárádža

První kremaci v křesťanském světě ale povoluje teprve italský zdravotní zákon z roku 1874. Pět let předtím totiž ve Florencii zemřel indický mahárádža.

Mrtvé tělo tehdy podle indických tradic spálili v městských sadech a popel převezli do jeho vlasti, což vzbudilo pozornost lékařů.

Prvenství drží Milán

Italští doktoři dospěli tehdy k názoru, že vlastně považují pohřeb žehem za důstojnou a hygienickou tečku za lidským životem. První krematorium s žárovištěm otevírá v italském Miláně 22. ledna 1876 švýcarský podnikatel Alfred Keller.

První krematorium v Rakousko-Uhersku bylo vybudováno v Liberci a otevřeno v roce 1917.