Inspirací pro vznik hrobky Slavín na Vyšehradském hřbitově byl pařížský Pantheon. Už v roce 1791 se Ústavodárné shromáždění rozhodlo, že zde bude ukládán „popel velkých mužů z doby francouzské svobody“.

V podzemní kryptě monumentální stavby najdeme ostatky francouzských umělců, vědců i filozofů – například Victora Huga. Kdo leží na českém hřbitově velikánů?

Karel Čapek (1890–1938) umírá tři měsíce po uzavření Mnichovské dohody, kdy v Čechách panuje všudypřítomná atmosféra strachu. Nikdo se neodvažuje uspořádat pohřeb spisovateli, který byl nacistům trnem v oku.

Nakonec se úkolu statečně ujímá opat Method Zavoral ze Strahovského kláštera společně s vyšehradským kanovníkem Bohumilem Staškem. „Vystrojíme mši a jistě se najde nějaké místo na Vyšehradském hřbitově, kam Čapek patří;

ne do Slavína, ale prostého hrobu,“ míní Zavoral. Velký spisovatel si přeje náhrobek ve tvaru božích muk podle návrhu svého bratra Josefa.

Nechybí tu ani kamenná miska na vodu, protože Čapek chce, aby na jeho hrob chodili pít ptáci, jak to vídal na rakouských horských hřbitovech.

Pohřeb nadvakrát

Básníka Karla Hynka Máchu (1810–1836) původně pohřbili v Litoměřicích. Když zde na konci 19. století vrcholí spory mezi Čechy a Němci, spolek Svatobor chce rakev významného romantika stůj co stůj vykopat a převézt do Prahy.

Spisovatelé Alois Jirásek a Karel Václav Rais se ale staví proti, protože „hrob Máchův jest menšině litoměřické i všemu českému lidu vůkolnímu příliš drahý“. Příkaz k Máchově exhumaci proto přichází až v roce 1938, když Němci zabírají území Sudet.

Nikdo nechce nechat básníka v německé zemi a převoz jeho ostatků na Slavín 7. května 1939 se stává národní manifestací proti fašismu.

Tichý protest

Vyšehradský hřbitov se nestává místem posledního odpočinku pouze básníků a spisovatelů. Postupně sem přibývají i osobnosti z dalších oborů, například herci, zpěváci, ale také vědci a vynálezci.

Prvním z nich je František Křižík (1847–1941), který umírá v nedožitých 94 letech na následky zranění způsobených pádem. Jeho pohřeb je opět tichým vyjádřením odporu proti německé okupaci.

Slzy střídá radost

Kde jinde oslavit právě nabytou svobodu než právě na Slavíně? 21. června 1945, měsíc a půl po skončení druhé světové války, umírá básník Josef Hora (1891–1945).

Lidé mají radost z porážky fašistů a jeho pohřeb se proto stává nadšenou oslavou vítězství konce války. Nad Horovou rakví se v proslovech a recitování básní střídají spisovatelé František Halas a Jaroslav Seifert.