„Má zablácenou espézetku. To se vůbec nedá přečíst,“ křikne rozčilený policista na svého kolegu. Před očima jim právě frnknul pirát silnic. Kdeže padesátka, v obci. Tenhle jel nejmíň stovkou. A ani nezjistí, kdo to byl, aby napařili pořádnou pokutu…
„Kočí nás okrádají,“ stěžují si roku 1882 na radnici obyvatelé Victorie, hlavního města Britské Kolumbie (dnešní Kanada). Radní nesmějí dopustit, aby majitelé nájemných kočárů, předchůdců taxíků, svými cenami kazili městu pověst! Vzniká proto návrh na licenci kočích, první krok k evidenci vozidel.
Potřeba evidovat a danit
Radní nechtějí, aby si turisté stěžovali na vysoké ceny. Už od července 1883 proto ve Victorii platí nařízení číslo 100. Jeho bod 2 říká, že kočím „budou vydány dvě značky s číslem licence.
Menší z nich je určena pro připevnění na viditelné místo na vozidle“. Vyhláškou se musí povinně řídit od 1. ledna 1884. Ze 42 kočárů, které v březnu 1886 jezdí po Victorii, si licenci ale pořídí pouhých 14! Kanaďanům také šlapou na paty Francouzi.
Pařížská policejní vyhláška ze 14. srpna 1893 říká, že všechny vozy pohybující se na ulicích mají obsahovat kovovou tabulku se jménem a adresou majitele. Důvod? Evidence a zdanění.
Červená a černá čísla
Označování vozů začíná 7. ledna 1906 platit i v Rakousku-Uhersku. Rakouské části monarchie náleží písmena a čísla černé barvy.
Čechy nesou označení O, Morava P a samostatné značky má Praha, používající písmeno N. První automobily v Uhrách se pyšní červenými písmeny a černými čísly.
