Křeče v břiše dávají jasně najevo, že se příroda hlásí o slovo. Jenže kam teď, uprostřed města? Domů daleko. Naštěstí se spása právě blíží…

Z útrob dlouhého a těžkého koženého kabátu se vymaní muž. Právě ulevil tělesným potřebám, které ho přepadly v tu nejméně vhodnou chvíli, přímo na trhu na norimberském náměstí.

Ještě, že byla nablízku madame toilette s obrovským kožeňákem a páchnoucím vědrem v druhé ruce. Přišla mu do cesty jako na zavolanou. Teď může ctihodný měšťan opět důstojně pokračovat v procházce.

Záchrana pro každého

Od poloviny 18. do konce 19. století nabízí na ulicích velkých evropských měst své služby madame nebo monsignor toilette. Veřejné toalety tenkrát ještě neexistují, takže se tito muži a ženy stávají záchranou pro každého, kdo znenadání pocítí nutkání.

Posadí ho na velké vědro a zahalí do pláště, z něhož mu kouká pouze hlava. Člověk se pak může na veřejnosti zbavit nepříjemných tlaků a přitom si zachovat soukromí, aniž by se stal terčem posměchu.

Dámy musí na panenku

Kdy se poprvé objevilo označení typické označení panáčkem a panenkou, které odlišuje pánské a dámské místnůstky? Zřejmě už v roce 1739. Tehdy ve velké pařížské restauraci chystají zahradní slavnost pro velkou společnost.

Majitel má k dispozici dvě místnosti se záchodkem. „Jednu vyhradím ženám, druhou mužům,“  napadne ho. Chce napsat, která místnost je komu určena, ale uvědomí si, že někteří hosté neumí číst. Nakonec na jedny dveře namaloval panáčka, na druhé dámu v krinolíně. Mínil to spíše jako žert, ale účastníci hostiny byli nadšeni.