„Celá staletí převládal názor, že latinské písmo pochází bezprostředně z písma řeckého. Tuto domněnku paleografové a jazykovědci zpochybnili až v 19. století,“ píše maďarský autor Béla Kéki (1907–1993).
Latinka se zrodila asi v 8. – 7. stol. př. n. l.
v Římě Apeninský poloostrov Zažitou teorii o latinském pímsu tehdy vyvrací především německý historik Theodor Mommsen (1817–1903), podle něhož latinskou abecedu ovlivnilo vedle řeckého i písmo etruské.
Švédský historik Magnus Hammarström zajde roku 1920 v této teorii ještě dál, když dokáže, že Římané hláskové písmo pochytili od Etrusků a pouze čtyři chybějící písmena B, D, O a X převzali od Řeků.
Sami Etruskové přitom obchodovali i válčili s Řeky a kromě zboží od nich získali i hláskové písmo.

První čínské znaky: Věštby na želvím krunýři
„Potřebuji se nejdříve poradit s věštci,“ odsouvá v 27. století př. n. l. čínský panovník říše Šang-Jin důležité státnické rozhodnutí.
Právě díky slepé víře dávných čínských panovníků v moc věštců nad lidskými osudy se nám dodnes dochovala řada starověkých dokumentů sepsaných čínským znakovým písmem.
Jako věštecké „knihy“ dobře posloužily hlavně destičky vyrobené z želvích krunýřů a zvířecích kostí. Obrázkových znaků je přes 50 000, obyčejnému Číňanovi jich ale k životu stačily „pouhé“ 3000.

Arábie: Čárky a tečky ukrývají zisk
Arabský kupec putuje roku 700 n. l. se svojí karavanou pouští. Plně naložení velbloudi spokojeně noří nohy do písku. Když za chvíli celý průvod dorazí k oáze, aby se zde občerstvil, kupec ve stínu mohutné palmy vytáhne záznamy o svých obchodech.
Mají podobu čárek a obloučků různých směrů, nad kterými se vyskytují tečky. Když je pečlivě prostuduje, pokývne hlavou, jak mu zisky rostou.
Ačkoli se Arabové setkali i s fénickou abecedou, nakonec sáhli po aramejském písmu (písmo semitských kmenů žijících v Mezopotámii, biblickém Aramu – pozn. red.) a v období 8. stol. př. n. l.–6. stol. n. l. ho přetvořili v jihoarabské písmo.