Píše se 16. července 1410. U pražského malostranského paláce zvaného Biskupský dvůr hoří obrovský oheň. „Naházejte tam všechno,“ nařizuje arcibiskup Zbyněk Zajíc před svým sídlem. Vzápětí letí další spis anglického kazatele Johna Viklefa rovnou do plamenů. Za chvíli po něm zbývá jenom trochu kouře…
Anglický teolog John Vicklef (1320 – 1384), který zajistí první anglický překlad bible, chce reformovat katolickou církev, což se mu krutě vymstí.
Tvrdí, že křížové výpravy jsou jenom loupežná přepadení a církev by podle něj měla být chudá jako v době prvních apoštolů.
Ani jeden z těchto názorů se ale stále více bohatnoucím katolíkům nelíbí, proto ho v roce 1377 papež Řehoř XI. (1336 – 1378) obviní, že jeho učení je snůškou nesmyslů.
Neumí ani abecedu
Hořící pyramida Vicklefových knih vzbudí 16. července 1410 v Praze obrovské pobouření. Do ulic vyrážejí hlavně univerzitní studenti, kteří zpívají posměšnou písničku:
„Zbyněk Abeceda nechal spálit spisy Johna Viklefa, nevěda co v nich.“ Viklefova díla už moc dobře znají, protože když se lucemburská princezna Anna (1366 – 1394), dcera císaře Karla IV. (1316–1378), v roce 1382 vdává do Anglie, doprovází ji početný dvůr.
Někteří čeští šlechtici z její družiny začnou studovat na oxfordské univerzitě a při návratu zpátky do Čech si do svého zavazadla neváhají přibalit i Viklefovy spisy plné nových myšlenek.
Pryč s kacířem!
Arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka (asi 1376 –1411) sice neumí číst a psát, ale spisy chytřejších lidí jsou mu trnem v oku. Stává se proto oblíbeným terčem vtípků.
Myslí si, že k nim studenty navádí Jan Hus (1369/1370 – 1415), který tehdy káže v Betlémské kapli a je mezi Pražany velmi populární. Pro Zajíce je tohle poslední kapka, kdy přeteče pohár jeho tolerance.
Nejdříve sice patří mezi Husovy příznivce, ale když si v jeho díle De Ecclesia (O církvi) přečte, že hlavou církve není papež, ale Ježíš Kristus, rozzuří se. „Bezbožný kacíř! Jak mohl vůbec něco takového vypustit z úst?“ nadává rozčileně.
Znelíbí se králi
Okamžitě mění názor a stává se Husovým fanatickým odpůrcem. Přemýšlí, jak nejlépe hříšníka potrestat. Jedno řešení se přímo nabízí. Mladý kazatel, kterému je tehdy asi 30 let, ve své řeči často připomíná myšlenky Johna Viklefa.
„Všechny jeho spisy se musí zničit, nabádají věřící k nevhodným myšlenkám,“ rozhodne rázně arcibiskup. Pomstí se Husovi, a tomu nakonec nezbývá nic jiného, než rychle opustit Prahu.
Český král Václav IV. (1361 – 1419) sice zatím patří mezi jeho ochránce, ale nevydrží mu to dlouho. Když Jan v roce 1412 odsoudí popravu tří tovaryšů, vystupující proti prodávání odpustků, je zle.
Král má z prodeje odpustků podíl a popravu tovaryšů přece sám nařídil! Kazatel ztrácí posledního vlivného přívržence a o tři roky později skončí stejně jako Viklefovy spisy, na hranici při kostnickém koncilu.
