„Díky autorství patentu na kontaktní čočky jste se mohl stát miliardářem,“ poznamenávají závistivci. „Měl bych problémy, co dělat s takovým množstvím dolarů. Peněz nemusí být moc, stačí, když jsou furt,“ odporuje jim s úsměvem vynálezce, který změnil život spoustě lidí odkázaných na brýle…
Otto Wichterle (1913–1998) se přihlásí na chemickou fakultu pražské techniky. S přehledem skládá zkoušky v prvních termínech na výbornou. Diplomovou práci píše u uznávaného chemika Emila Votočka (1872–1950) a ještě před složením státnic se stává jeho asistentem.
Ve školním roce 1938/1939 dostává na starosti studenta Ivana Vavrečku, strýce pozdějšího prezidenta Václava Havla (1936–2011).
Pracuje pro Baťu
Vavrečka se ve Zlíně, kde jeho otec Hugo (1880–1952) pracuje pro Baťu, jednou zmíní o polymeru, který Wichterle vyrobil. Za chemikem se do Prahy okamžitě vydává referent Výzkumných chemických dílen firmy Baťa.
„Pojďte pracovat k nám,“ přemlouvá nadějného badatele. Ten ale odmítá. Čáru přes rozpočet mu ale udělá uzavření vysokých škol 17. listopadu 1939. Poslední zkoušku má Wichterle až po tomto datu a naděje, že získá habilitaci a titul docenta mizí v nedohlednu.
Nakonec ještě rád 2. ledna 1940 podepisuje smlouvu v Baťových zlínských laboratořích. Věnuje se tam výzkumu polyamidů a přitom se snaží utajit výsledky práce před německými okupanty. V červnu 1941 už má hotové umělé vlákno.
Zhotoví z něj ponožky a dámské punčochy. Odborníci na módu mu ale příliš nevěří a rozhodnou se paty a špičky ještě zpevnit bavlnou. Jenže půl roku nošení ukáže kvality novinky: Zatímco bavlna se drolí, umělé vlákno – nazvané silon – vydrží.
Průmyslově se ovšem začne vyrábět až v roce 1950.
Gestapo ho pustí
Mladý chemik se za války ocitá v hledáčku gestapa. Skupina kamarádů z laboratoří se schází po práci v bytech a diskutuje o politice. Když Němci jednoho z účastníků takových setkání zatknou, nutí ho, aby řekl jména všech lidí, kteří k němu do bytu chodili.
Dotyčný odmítne a raději se oběsí v cele. Jeho vyděšená vdova všechny ale prozradí. Zatčen je i Wichterle. Naštěstí má v kapse dopis, v němž profesoru Langebeckovi z drážďanské techniky vytýká nesprávné údaje v jeho knihách, které se podařilo baťovským laboratořím experimentálně vyvrátit.
„Svým způsobem tato korespondence přispěla k tomu, že jsem nebyl poslán do koncentračního tábora, jak se to v podobných případech zpravidla dělo,“ uvádí Otto. Po zbytek války už mu okupanti dají pokoj.
Zajímavý spolucestující
Po válce se stěhuje do Prahy a když se v roce 1952 odděluje chemická část pražské techniky a rodí se Vysoká škola chemicko-technologická, stává se jedním z jejích tří děkanů. Daří se mu i ve výzkumu. K největšímu vynálezu mu ovšem pomůže náhoda… V roce 1952 cestuje vlakem z Olomouce do Prahy.
Sedá si vedle muže, který si čte časopis věnovaný očnímu lékařství. „Když jsem v něm zahlédl velkou reklamu na tantalové protézy pro náhradu enukleovaného očního bulbu, navázal jsem se sousedem hovor a vyslovil jsem přitom názor, že místo sebeušlechtilejšího kovu by bylo pro implantáty lepší vymyslet umělé hmoty, které by se s okolní tkání lépe snášely,“ vzpomíná Wichterle. Náhodným spolucestujícím je doktor Pur, tajemník komise pro aplikace plastů v lékařství při ministerstvu zdravotnictví.
Vyhazov z vysoké školy
Wichterleho kontaktní čočky z hydrofilního gelu spatří světlo světa v roce 1957, jenže jsou drsné a řežou v oku. I tak má ale pokus význam, protože prověří, že je možné čočky vyrobit a ony pomáhají s korekcí zraku.
Vynálezce je testuje přímo na sobě. Potom se věnuje zdokonalování čoček, aby se daly nosit. Pro komunisty má ale Wichterle cejch podezřelého buržoazního vědce a v roce 1958 je z vysoké školy vyhozen.
Přesto se výzkumu nevzdává. Dál se mu věnuje na půdě akademie věd, jejímž členem je už od roku 1955. Ani tam není situace jednoduchá. „Na akademii věd byl vyvíjen velký tlak, aby se přestalo s aplikovaným výzkumem a síly byly napřeny pouze na výzkum základní,“ uvádí současný autor Milan Švihálek. Na spory doplácí i Wichterle…
Potřebuje pohyb
Vzdát to teď, krok před cílem? Vyloučeno! Má přece HEMA gel, vhodnou hydrofilní hmotu, a zkouší čočky odlévat v podniku Dioptra, který patří pod ministerstvo zdravotnictví. Klasické lití do forem se neosvědčuje, čočky nejsou pravidelné.
„Co takhle odlévat čočky v rotujících miskách?“ napadá v roce 1961 badatele. Ale jak? Vzpomene si na oblíbenou stavebnici Merkur, kterou mají doma jeho synové. „Den před Štědrým dnem jsem si doma ze stavebnice Merkur sestavil prvý prototyp odlévacího zařízení, ve kterém jsem jako náhon použil dynamo z jízdního kola našich kluků.
Když se dynamko připojilo na zvonkový transformátor, fungovalo jako motorek s naprosto přesnými otáčkami podle frekvence střídavého proudu,“ vysvětluje Wichterle. Na Štědrý den roku 1961 vše uvede do chodu.
Funguje to!
Soudní spory vrcholí
Hned 25. prosince 1961 míří na II. oční kliniku Lékařské fakulty Karlovy univerzity za doktorem Maxmiliánem Dreifusem, kde chce čočky vyzkoušet. Výsledek je perfektní, pacienty nové čočky vůbec nedráždí.
Wichterle hned vypisuje patentovou přihlášku. Svůj stroj pak ještě zdokonalí, že dokáže během 10–15 minut vyrobit rovnou 15 čoček. Během prvních čtyř měsíců vyrobí 5500 čoček. Zájem o ně stoupá hlavně mezi Američany, kteří vynález zkopírují.
Wichterlemu není bohužel nic platné, že si ho nechal patentovat. Jeho zásluhy americké firmy zpochybňují a vše končí u soudu. Spory o licence vrcholí… Totalitní režim chce omezit Wichterleho vliv v zahraničí, a proto se roku 1977 vzdává nároků na patenty na čočky, přestože by z nich mohl mít velké zisky.
Soudní tahanice si žádají Wichterleho svědectví u amerického soudu. Komunisté mu však zakazují cestovat. Až později jim dochází, že by prohrou ve sporech ztratili sami, a tak povolení k cestám Otto nakonec dostává.
Podaří se mu dokázat, že je opravdu autorem patentů. Soudní rozhodnutí v jeho prospěch padá až roku 1982.