Velká města mívají obecní lázně už ve 13. století. Lazebník si je většinou najímá do dědičného držení. Lidé si koupání postupem času oblíbí.
Pravidla některých jiných cechů dokonce svým členům nařizují, že se musejí minimálně jednou za 14 dní v lázních umýt, aby nechodili špinaví.
Privilegium Jana Lucemburského (1296-1346) z roku 1330, udělené Starému Městu pražskému, zakazuje uvést do konšelského úřadu například lazebníka či barbíře (bradýře).
Lazebnictví není vážené řemeslo, a proto se nactiutrhačné řeči o lazebnících často dostávají až k soudu.
Hádka řemeslo pozvedne
Naštěstí se situace lazebníků obrací k lepšímu. Když roku 1439 dojde k hádce lazebníků a uzdařů, staroměstská rada oficiálně prohlásí, že „pokládá lazebnické řemeslo za chvalitebné a dobré… děti lazebnické mohou do kteréhokoli řemesla vstupovati bez překážky“.
Mužské a ženské oddělení
Lázně bývají většinou společné pro muže i ženy, a tak dochází k různým nemravnostem. Od konce 15. konce století se proto mužské a ženské lázně oddělují prkny.
Přesto ještě roku 1529 dostane lazebník v západočeském Stříbře pokutu, že ve své živnosti dokonce zaměstnává nevěstky.
