„Právě dokončuji novou symfonii e moll. Dělá mi velkou radost a bude se od mých dřívějších lišit velice podstatně,“ píše Antonín Dvořák v dubnu roku 1893 z New Yorku svým přátelům do Čech.

Rodí jeho nejslavnější dílo „Z Nového světa,“ možná vůbec nejhranější symfonie… 

 Antonín Dvořák (1841–1904) po pražských studiích varhanické školy najde obživu v orchestru Karla Komzáka (1823–1893). Moc si ale vyskakovat stejně nemůže, a to ani později, když kapela roku 1862 začíná působit v Prozatímním divadle.

Už během studií psal své vlastní skladby, ale pořád se za ně vlastně stydí. „Nedokážu vyslovit své myšlenky,“ trápí se nad notami a výsledky své práce proto raději neukazuje ani kolegům z kapely. Všechno skončí v šuplíku – v lepším případě.

V tom horším hotové skladby hází rovnou do kamen. První skladbou, s níž vyjadřuje spokojenost, je teprve smyčcový kvintet z roku 1861.  

Způsobí ostudu 

Jeho finanční situace není zrovna nejlepší, a proto si musí od roku 1865 přivydělávat i výukou hry na klavír. Pro svoji dceru Josefínu (1849–1895) si u něj hodiny objedná i bohatý pražský zlatník Josef Čermák.

Když Dvořák uvidí krásnou šestnáctiletou slečnu, zatají se mu dech. Krasavici z bohaté rodiny, která si později vezme hraběte, ale nenadchne. Proto věnuje sympatie její mladší sestře Anně (1854–1931).

V tomto případě je mnohem úspěšnější, dokonce natolik, že Annu v roce 1873 přivede do jiného stavu.

Pro rodinu Čermákových je to šok. „Jak jsi mohla dopustit takovou hanbu?“ osopí se na dceru. Nedá se ale nic dělat, Anna už je ve čtvrtém měsíci těhotenství. Ještě téhož roku se proto koná svatba a Dvořákovi přátelé udělají sbírku, aby mladí měli pár drobných do začátků. Navzdory chudobě jsou ale šťastní.    

Pochová tři děti  

V roce 1870 Dvořák složí operu „Alfred“, ale pro jistotu ji také uloží do šuplíku. Jenže jeho další operní pokus „Král a Uhlíř“ už neujde pozornosti ostatních členů kapely. „Ukaž ji Smetanovi,“ ponoukají ho.

Jenže při setkání se skladatelem Bedřichem Smetanou (1824–1884) ho čeká odmítnutí. Prý je skladba příliš složitá a nehratelná. Dvořák se ale nevzdává. „Celé to přepíšu,“ umíní si a vrhne se na odmítnuté dílo.

Předělaný Král a uhlíř se dočká premiéry 24. listopadu 1874.  Zaznamenává první výraznější úspěch. Finanční situaci rodiny to ale nevyřeší.

Skladatel proto v roce 1875 žádá rakouskou vládu o stipendium pro mladé, chudé a talentované umělce. Má štěstí – získá ho. Nyní má konečně klid na skládání hudby. Pod rukama se mu rodí jedno dílo za druhým. Nečekané štěstí je ale vykoupeno neštěstím. V letech 1875–1877 umírají jeho tři děti.  

Fronty na autogramy  

Brzy se ale zdá, že si Dvořákovi už všechnu smůlu vybrali.  V 80. letech 19. století jeho díla krok za krokem získávají respekt i v zahraničí.

Hrají se hodně v Anglii, kam skladatel také několikrát vycestuje. „Když jsem stál Londýně před tisíci lidmi a všechno jásalo a bouřilo, věřte mi to, tak dojat jsem nebyl nikdy,“ líčí svoje úspěchy přátelům. Chtějí prý po něm dokonce i autogramy… „Už mám tý slávy dost a raději bych už seděl doma mezi svými,“ píše pro změnu v roce 1886.  Jeho hudba se už tehdy hraje také ve Vídni, Lipsku, Berlíně nebo Budapešti. O poznání lépe to vypadá i v soukromí.

Poté, co pochoval děti Josefu, Růženu a Otakara, mu Anna porodí v letech 1878–1888 dalších šest potomků. Všichni se dožijí dospělého věku.   

Nabídka, která se neodmítá 

Další úspěch přichází na jaře roku 1891. Mohl by vést konzervatoř v New Yorku! Ředitelka americké Národní hudební konzervatoře Jeanette Thurberová (1850–1946) mu nabízí plat neuvěřitelných 15 000 dolarů.

Třicetinásobek sumy, kterou by mohl dostat jako šéf pražské konzervatoře – nyní už je na ní profesorem! Přesto váhá. K rozhodnutí přijmout nabídku ho zřejmě přiměje hlavně nutnost finančně zabezpečit početnou rodinu. Nakonec souhlasí a odjíždí.  „Zaplať panbůh za všecko, co nám nadělil, ale nadevše milé by nám bylo, kdybychom už byli u Vás!“ píše v únoru roku 1895 z Ameriky tchyni v dopise, kde s uspokojením vypočítává své příjmy.

Z dopisu je ale silně cítit stesk po domově. Nakonec stráví v Americe s jednou krátkou přestávkou (prázdniny v roce 1894) celkem dva a půl roku.