Večerní směna na vysílací stanici v německých Gliwicích probíhá rutinně. V tom se rozletí dveře, do místnosti se nahrnou vojáci oblečení do polských uniforem a samopaly střílí výhrůžně do stropu. Velitel převlečeného oddílu esesáků se chopí vysílačky a odvysílá: „Tady Gliwice, rozhlasová stanice je v polských rukou!

Němcům naaranžovaný útok poslouží jako záminka k invazi do Polska.

Napětí mezi nacistickým Německem a Polskem roste každým dnem. Situace se vyostří poté, co německá armáda obsadí pohraničí Československa, na což Poláci reagují žádostí o uzavření spojenecké dohody s Velkou Británií.

Adolf Hitler (1889–1945) tomu nepřikládá příliš váhy a nadále pokračuje v realizaci plánu útoku na Polsko. Operaci ještě 25. srpna zbrzdí Britové podepsáním závazků o obraně Polska, pročež Hitler osobně pověří šéfa Hlavního úřadu říšské bezpečnosti Reinharda Heydricha (1904–1942) a velitele gestapa Heinricha Müllera (1900–1945), aby pro Německo vytvořili alibi.

„Hitler hledal záminku, která by válku ospravedlnila v očích vlastní společnosti. Ani Němci totiž nebyli zcela přesvědčeni, zvlášť ve Slezsku, že na Polsko je třeba zaútočit,“ vysvětluje polský historik Damian Reclaw.

Vloudí se chybička

Heydrich s Müllerem zorganizují fingovaný útok na vysílací stanici v hornoslezských Gliwicích, tehdy ležící na německém území. Operace s názvem Himmler musí být blesková. Povel k útoku přichází poslední srpnový den ve 20 hodin.

Speciální jednotka příslušníků SS v polských uniformách vezme ztečí budovu vysílače a techniky nažene do sklepa. Pak se vydají hledat spínač, kterým by propojili místní vysílačku s říšským okruhem. A zde se projeví první nedostatky této horkou jehlou spíchnuté operace – u vysílače totiž žádný takový spínač není, neboť stanice slouží pouze jako retranslační uzel pro signál z Vratislavi.

Co teď?

Tvrdohlavý technik

„Mám nápad!“ zahlásí jeden z německých ozbrojenců a uhodí na zajatého technika. „Kde máte bouřkový mikrofon?“ domáhá se vydání zařízení určeného pro ohlašování odmlk ve vysílání kvůli bouřkám. Německý technik však nehodlá útočníkům, o nichž se mylně domnívá, že jsou Poláci, nic vydat.

Esesáci se nesmí prozradit a tak si musí pomoci sami. Za pár chvil už v nevelké budově mikrofon přeci jenom naleznou a jeho uvedení do provozu je dílem okamžiku.

Je krátce po osmé večerní a „hrdinové na nejvýchodnější výspě němectví,“ jak o místní Němce vykresluje říšská propaganda, právě ladí místní rozhlas. V tom slyší fiktivní hlášení, že se polští vojáci právě zmocnili vysílací stanice.

„Štvavou polskou i německou řeč z vysílačky, obsazené povstalci, slyšeli desetitisíce Němců. Nejen ve vzdálenějším okolí, ale i ve městě Gliwicích, v úřadech, a v bezprostřední blízkosti vysílače,“ píše český autor literatury faktu Roman Cílek.

Nastraží mrtvoly

Pro zvýšení důvěryhodnosti celého incidentu esesáci u vysílače zastřelí Němce polského původu Franciszka Honioka, kterého zatkli o den dříve. Podle některých zdrojů sem navezou ještě další mrtvé vězně z koncentračního tábora, taktéž převlečené do polských uniforem.

Při podrobném vyšetřování by asi pravda o celé operaci vyšla rychle najevo, ale ve sledu událostí na ni není čas. Akce splnila svůj účel. Druhý den ráno, jen 8 hodin po začátku operace Himmler, wehrmacht útočí na Polsko.

Začíná druhá světová válka…