Tři dny trvá, než ho Řekové postaví. A Trojané pak návnadu spolknou i s navijákem. Monumentální stavbu odtáhnou za do té doby nedobytné hradby a nevědomky tak uvrhnou své město do zkázy. Nejslavnější vojenská lest v historii je dokonána.

Ale opravdu to tak bylo? Skutečně Troja padla kvůli obřímu dřevěnému koni, v jehož dutých útrobách se ukrýval nepřítel?

Anebo léta tradovaný dar, respektive zdánlivá oběť bohů, kterou Trojané zabaví jako vítěznou trofej, neměla vůbec zvířecí podobu, jak poslední dobou čím dál hlasitěji spekulují odborníci?

Zpochybněná legenda

V letní turistické sezoně je před tím obrovským dřevěným ořem, lemujícím vstup do zbytků bájného starověkého města na území dnešního Turecka, hlava na hlavě.

Tak jako ten z legendárního příběhu, i tato jeho napodobenina je dutá, takže si můžete vyzkoušet, jak se cítili řečtí vojáci, když čekali na vhodný okamžik k útoku na město.

Podoba trojského koně je zkrátka už dlouhá léta i díky řadě uměleckých ztvárnění jasně zažitá.

„Už ve 2. století našeho letopočtu přitom zpochybňuje legendu o velkém dřevěném koni v knize Cesta po Řecku řecký zeměpisec Pausaniás,“ upozorňuje italský námořní archeolog Francesco Tiboni.

Je to právě on, kdo nedávno přijde s tím, že onen slavný trojský kůň byl ve skutečnosti lodí.

Chyba v překladu

Konkrétně má jít o obchodní loď fénického typu, s ozdobnou galionovou figurou na přídi ve tvaru koňské hlavy (tak jako měly středověké lodě na svých přídích ženské figuríny, měly starověké lodě příď zdobenou zoomorfními motivy).

Řekové ji přezdívají hippos, v překladu „kůň“ nebo také „hroch“. Sem a tam vozí hlavně drahé kovy, občas ale plavidlo slouží také jako předmět, kterým po skončení bojů vzdávají poražení hold vítězům.

To vede Tiboniho k přesvědčení, že se řečtí vojáci neschovávali v obřím koni, ale právě uvnitř oné lodi, přičemž termín hippos byl později, jak se příběh předával dál, špatně pochopen. „Z lexikografického hlediska se zdá zřejmé, že vzhled koně vyplynul z chyby překladu, nepřesnosti ve výběru odpovídajícího výrazu, což ve výsledku vedlo ke změně významu původního slova a zkreslení celé události,“ vysvětluje Tiboni.

„K tomu samozřejmě přispěl i fakt, že v průběhu staletí se výraz hippos jakožto námořní termín, přestal postupně používat.“

Zavržené beranidlo

A ještě jedna věc hraje Tibonimu tvrzení do karet – epos Aeneis slavného římského básníka Vergilia (70–19 př. n. l.). V něm někteří nedůvěřiví Trojané chtějí řecký dar potopit.

„Pokud by ale nešlo o loď, nedávala by podobná zmínka žádný smysl,“ upozorňuje archeolog. Loď ovšem není jediná varianta skutečné podoby trojského koně.

Spekuluje se, že by mohlo jít o jakousi metaforu pro zbraň, konkrétně pro beranidlo, do jisté míry podobající se koni, které pomůže Řekům prorazit městskou bránu.

„Vzhledem k důmyslně postaveným hradbám a po zuby ozbrojeným vojákům na nich by ale takový stroj neměl nikdy možnost zahájit činnost. Myslím, že by byl zničen, než by se dostal ke svému cíli,“ říká americký historik Stephen Ressler.

A co takhle věž?

Ve vyřezaného hřebce se postupem času může dle odborníků proměnit ještě jeden válečný stroj – jakýsi typ obléhací věže. „Mohla v sobě mít bojovníky a být zakryta zvířecí kůží.

A od takové obléhací věže to už k trojskému koni není tak daleko,“ míní americký archeolog Eric H. Cline. Dějiny mu dávají za pravdu minimálně v tom, že třeba Babyloňané a Asyřané takové obléhací věže skutečně používají.

Dávají jim zvířecí jména a kůže slouží jako ochrana před planoucími šípy.

Aby ale byla vůbec taková věž pro Troju nebezpečná, musela by dle Resslera mít pět pater, kvůli čemuž by vážila zhruba 25 tun, vešlo by se do ní 200 vojáků a k přepravě na místo by byla potřeba další stovka silných mužů.

Trojané jsou na ni připraveni

Podle dochovaných zbytků města jsou navíc Trojané na obléhací věže dobře připraveni. „Proč by jinak stavěli zešikmené zdi a nikoliv zdi tyčící se přímo vzhůru?“ ptá se Eric H. Cline.

Mezi obléhací věží a zdí tak díky tomu zůstává mezera, která stěžuje postup útočníků.

„To znamená, že by věž v Troji musela být vybavena nějakým padacím mostem, který by útočícímu vojsku umožnil tu mezeru překonat,“ upozorňuje americký vojenský historik Mark Schwartz.

Tomu, že Řekové při obléhání města použili takovou věž nevěří. „Vzhledem ke ztrátám, které by útočníci utrpěli, vzhledem k úhlu zdí, vzhledem k tomu, jak by bylo obtížné dostat se z vrcholu věže na vrchol zdi, vzhledem k možnostem, které by asi měli lučišníci a vrhači kamenů by takový útok velmi pravděpodobně nebyl úspěšný.“

Po zemětřesení ještě nedobytnější

Podle rakouského historika Fritze Schachermeyra (1895–1987) ale nemusí v případě trojského koně jít o žádný fyzický předmět, nýbrž metaforu ničivého zemětřesení, které poruší hradby, díky čemuž se Řekové dostanou dovnitř.

Archeologové potvrdí, že ruiny města jsou skutečně poškozeny tak, jak by to způsobilo silné zemětřesení.

A už samotný Homér, v jehož eposu Odysseia je příběh trojského koně stručně popsán, se zmiňuje o „hněvu bohů“, který má ovšem Troju zasáhnout ještě předtím, než ji začnou obléhat Řekové.

Podle archeologa Briana Rose (*1956) z Pensylvánské univerzity navíc Trojané po přírodní katastrofě opevnění města ještě zdokonalí. „Zdi byly ještě více zesíleny. Na jihovýchodní straně města přistavěli další věž.

Jednu z bran, vedoucích k citadele, zatarasili, aby k ní vedlo méně přístupů. Díky těmto přístavbám byla doslova nedobytná.“