„Ančo, dneska do školy nepůjdeš. Musím na pole, tak se postaráš o Mařku,“ vysvětluje máma z chudé chalupy dětem, sotva se posadily ke stolu, aby spořádaly ranní krajíc chleba.

Rakouská panovnice ve své říši sice zavedla povinnou školní docházku, ale s jejím dodržováním už to není tak horké.

U devítileté Anny si dnes učitel zapíše omluvenku, že „chovala holku,“ musela se postarat o roční sestřičku Marii. A protože děvče má jenom jedno oblečení, její místo v lavici bude za pár dní znovu prázdné.

Tentokrát se učitel dozví, že „měla sukni v prádle.“ Jindy zase bude chybět Ančin o dva roky starší bratr František, protože zrovna „měl boty u ševce“ a jít tři kilometry bos, to si říká o pořádné nachlazení.

Práce na poli má přednost

Přestože se rakouská panovnice Marie Terezie (1717–1780) v úvodu svého Všeobecného školního řádu, vydaného 6. prosince 1774, dovolává dospělých:

„Rádi bychom viděli, kdyby rodičové svých dětí ve věku 6–12 let do škol posílali,“ velký úspěch nemá. Práce na poli a domácí povinnosti mají přednost. Děti z chudých rodin proto ve škole moc času nestráví.

Chodí do ní většinou jenom v zimě od prosince do konce března, když nemusí pomáhat na poli a učitelům nezbývá než pokrčit rameny nad spoustou omluvenek.

Nevzdělanost přináší bídu

Ty omluvenky zní docela hezky, že? Má to ale háček. Tvrdá a téměř celoroční dřina na poli na venkově není v 18. století žádné velké terno, zvlášť, když neexistuje žádná vidina změny k lepšímu.

Něco nového se naučit, to ale přináší perspektivu dotáhnout to v životě trochu dál. To si uvědomuje i Marie Terezie: „Bída prostých lidí, a to jak hmotná, tak i mravní, pramení z jejich nevzdělanosti.“