Vápencové jeskyně zvané Tham Luang, nacházející se v Horách Spící dámy, jak se toto majestátní pohoří nazývá, jsou krásným kouskem původní přírody.

Množství krasových útvarů, tůňky, vodopády a samozřejmě vlhkostí se lesknoucí stěny hlubokých a dlouhých jeskyní lákají turisty i místní. Ovšem jen do chvíle, než se z nich stane smrtící past.

Do Thajska pomalu přichází letní období. Je 23. června 2018 a lidé už pomalu začínají čekat na nástup pověstných monzunových dešťů. Na severu Thajska leží u úpatí hory malé městečko Mae Sai.

Je to malebné a poměrně klidné místo, i když jeho poklidnost narušuje turistický ruch. Návštěvníci, většinou však z řad samotných Thajců, vyrážejí hlavně na prohlídky jeskynního komplexu Tham Luang.

Ten dobře znají i místní – především mládež tam často vyráží na dobrodružné výlety. Výjimkou nejsou ani chlapci z místního fotbalového týmu Divočáků. Toho odpoledne se jich ujímá zástupce trenéra Ekkapol Chantawong.

Má od trenéra nařízeno, aby vzal chlapce na hřiště v horách, nedaleko kterého jsou jeskyně a několik vodopádů. Jeden člen klubu má totiž narozeniny, tak je v plánu vzít všechny na výlet a oslavit to.

Osudová chyba

Ekkapol poslechne. Na mladé muže dohlíží a výlet se zpočátku odvíjí podle jeho představ. V jeskyních už chlapci v minulosti byli, takže to pro ně nebylo nic zas tak nového. Jenže tentokrát to bude jiné.

Skupina dvanácti chlapců ve věku 11 až 17 se společně s trenérem vydává do nitra komplexu.

Ignorují přitom ceduli, která návštěvníky varuje před vstupem v době monzunů, od července do října, snad proto, že do obvyklého nástupu vydatných dešťů přece jen ještě týden nebo dva chybí.

Všichni postupují hlouběji do jeskyně, kde si po nějaké době uvědomí, že se něco děje. Záhy zjistí co, ale když se chtějí vrátit, cestu jim zablokuje rychle stoupající voda.

Skupina je donucena postupovat dále do nitra jeskyně, kde se nakonec uchýlí na vyvýšené místo, známé jako Pattája. Situace nevypadá vůbec dobře.

Pátrání začíná

Blíží se večer a v okolí se scházejí znepokojení rodiče. Jejich děti se stále ještě nevrátily z tréninku a vzhledem k vytrvalému dešti, který přišel tak rychle, jak to v této oblasti mívá ve zvyku, panují obavy, že mohly někde uvíznout.

Pátrání je zahájeno kolem deváté hodiny večer. Policisté rychle zjišťují, kam skupina mířila, a tým dvaceti záchranářů vyráží k jeskyním. Tady však začíná zásadní problém.

Nemají totiž potřebné vybavení a schází i přesnější informace o tom, jak to vlastně v jeskyních vypadá – turistům je totiž určeno sotva 800 metrů z celkem desetikilometrové délky.

Zadní část jeskyní, kde se chodba rozdvojuje do spleti odboček, průlezů a úzkých chodeb s ostrými kameny, je tak jen velmi sporadicky prozkoumána.

Nedostanou se tam

Navzdory všemu se thajští záchranáři snaží dostat do hloubi jeskyně. Brzy ale zjišťují, že jsou na něco takového krátcí.

Neznalost jeskynního labyrintu, nepřehlednost a neustále stoupající studená voda, zaplavující další a další části komplexu, vedou k tomu, že je operace kolem třetí hodiny v noci ukončena.

V neděli 24. června v 8:00 začíná záchranná akce naplno. Na místo přijíždějí členové elitní jednotky thajského námořnictva SEAL, kteří jsou vycvičeni na obzvláště těžké operace pod vodou.

Jenže ani jim se nedaří v kalné neprůhledné vodě a v členitém prostoru uspět. Jsou sice skvělí potápěči, ale nemají zkušenosti s jeskynními prostory, které vyžadují specifické znalosti a schopnost pohybovat se prakticky poslepu ve velmi stísněných prostorách.

Země se semknula

Čas mezitím ubíhá až příliš rychle. V pondělí 25. června se k operaci připojují speleologové a přichází nápad vodu z jeskyně odčerpat. Rozjíždí se obrovská operace, která nemá v dějinách země obdoby.

Z celého Thajska jsou přiváženy dobrovolníky čerpadla, která začínají odvádět vodu nejen ze samotných jeskyní, ale i z řeky, která do podzemí vodu dodává. Velké škody přitom utrpí místní zemědělci, kterým odčerpávaná voda zcela zlikviduje pole.

Déšť ale navzdory jejich oběti stále neustává a voda nadále pomalu stoupá. Po několik dalších dnů pokračuje snaha odčerpávat vodu a zároveň pokusy proniknout pod hladinou do další části jeskyně.

1. července, osm dní po ztracení výpravy, se Thajským speciálním silám povede dostat se na křižovatku chodeb zhruba dva kilometry od místa, kde by se mohla skupina nacházet. Dál už to ale nejde a naděje na záchranu uvězněných pomalu mizí.

Nalezeni!

Tou dobou už je na místě obrovské zázemí a do operace jsou zapojeny stovky lidí. Záchranáři shazují do jeskyní balíčky s vodou a dalšími věcmi v naději, že je skupina najde.

Vojáci se psy a vrtulníky prohledávají úbočí hory a hledají další vstupy do jeskyní, na místo přijíždějí i dobrovolníci z Číny, Austrálie, Ameriky nebo Japonska.

Jako zásadní se nakonec ukáže pomoc dvou zkušených australských potápěčů – bývalého veterináře Craiga Challena a Richarda Harrise, který pracoval jako anestetik.

I s jejich pomocí se daří připojit ke stěnám jeskyně vodicí lanko, na kterém jsou zavěšeny záložní kyslíkové lahve.

Postupně se tak potápěči dostanou až do hloubky čtyři a půl kilometru, kde jsou konečně nalezeni chlapci – na vyvýšeném místě, zesláblí a pohublí, ale naživu.

Šílený plán

Ty záběry obíhají celý svět. Mnozí si oddechnou, ale potápěči vědí, že to nejtěžší teprve přijde. Chlapcům v jeskyni totiž dochází kyslík a čekat tak na to, až voda opadne, nepřipadá v úvahu.

Jenže jak dostat ven z takové situace 13 uvězněných lidí, kteří ani neumějí plavat? Proplout jeskyněmi zatopenými kalnou vodou nezvládnou často ani ti nejzkušenější a léty prověření potápěči, natož potápěním naprosto nepolíbení a zesláblí mladíci.

Po mnoha diskusích a zvažování všech zásadních rizik nakonec thajské velení celé operace vyslyší návrh zmíněných australských potápěčů – chlapci budou uspáni a následně protaženi jeskyněmi těmi potápěči, kteří pohyb v nich zvládnou.

Je vůbec naděje?

V neděli 8. července tato bezprecedentní operace začíná. Z jeskyní a z blízkého okolí je vykázána veřejnost a do médií se dostávají jen kusé informace o tom, co se uvnitř odehrává.

Richard Harris připravuje koktejl léků, které mají chlapce uklidnit, uspat a uvolnit jim celé tělo. Během cesty pod vodou navíc musí dostat další dávku.

Pokud by se totiž probudili a začali panikařit, patrně by to znamenalo smrt jejich i potápěče, který je bude mít na starost.

„Myslel jsem, že neexistuje žádná šance na úspěch,“ přiznal později sám Harris, přesto však na plán přistoupil, protože jinou možnost neviděl. Evakuace začíná kolem desáté hodiny dopolední.

Prvním chlapcům jsou podány léky, nasazena maska a svázány ruce, aby si náhodou neublížili, nebo aby nemohli při probuzení ohrozit potápěče. Vyprošťování tím definitivně začíná.

Konečně záchrana

Cesta za záchranou je dlouhá celkem 4,5 kilometru a trvá neuvěřitelných pět hodin. Pět hodin, během kterých si několik nejlepších potápěčů předává v šíleném podvodním řetězu spící chlapce.

Všichni jsou unavení a všichni se obávají, zda chlapci skutečně vydrží spát celou tu dobu. Euforie mezi členy záchranné operace vypukne v 17:40. Právě tehdy se první z třinácti fotbalistů dostává z jeskyně živý a zdravý. Další tři chlapci následují.

Zbylých osm si musí ještě počkat, ale tou dobou už všichni věří, že celá záležitost dobře dopadne. V úterý 10. července zahouká sanitka v blízkosti jeskyní naposledy.

Poslední mladík putuje do nemocnice a z potápěčů i všech ostatních se stávají hrdinové. Spíše než na dvojici Australanů však svět myslí na thajského armádního potápěče Saman Gunana, který při jednom z ponorů ztratil vědomí a už se neprobudil.

Navzdory tomu se tato akce zapsala do dějin jako ukázka lidské odvahy, vůle, solidarity a vynalézavosti.