„Počkej chvilku, obléknu si uniformu,“ pronese major Taniguči. Za chvíli vyjde ze stanu v kompletní uniformě, v ruce list papíru. „Podporučíku Onodo, pozor!“ zavelí. Pozdvihne papír a čte:

„Rozkaz všem zvláštním jednotkám z 19. září 1945. Všichni vojáci zastaví okamžitě bojovou činnost . Japonsko kapitulovalo, válka je skončena. Podepsán náčelník štábu 14. armády!“

Na tom, že čte bývalý důstojník rozkaz armádního štábu, by asi nebylo nic divného, nic zajímavého, pokud by se tato scénka neudála 9. března roku 1974, po 28 letech a šesti měsících od konce války.

Japonsko podepisuje začátkem září bezpodmínečnou kapitulaci a téměř po 30 letech ji sděluje nadřízený japonskému důstojníkovi. Zdá se to neuvěřitelné, ale přece tomu tak bylo!

Schopen bez vady

Podporučík Hiró Onoda (1922) se narodí v městečku Kainan, na ostrově Hokkaido. V květnu 1942 se zúčastní odvodové prohlídky. Během několika minut slyší ortel: „Schopen bez vady.

Banzai, Hiró (Hurá, Hiró)!“ Výcvik absolvuje na výbornou, okamžitě je zařazen do důstojnické školy. Po dokončení se poprvé setká se svým přímým nadřízeným, majorem Tanigučim. Ten mu přečte rozkaz:

„Důstojník absolvent Hiró Onoda bude vysazen na ostrově Lubang a povede s přiděleným týmem diverzní boj! V únoru 1945 se Američané vylodí na ostrově a pro zdejší japonské vojáky nastane zlá doba.

Většina zahyne v boji, někteří se vzdají a malá část se stáhne do hor a pokračuje v partyzánském boji. Když poslední japonské jednotky opouští ostrov, slyší Onoda rozkaz:„Zakazuji vám spáchat sebevraždu, nebo se vzdát. Bojujte do posledního dechu!“

Bojujte do posledního dechu!

Skupinku, která zůstane, tvoří čtyři osoby: desátník Šoiči Šimada (30), vojíni Kinšiči Kozuka (24), Juiči Akatsu (22), a podporučík Hiró Onoda (23).

První leták o ukončení války, najdou v polovině září, další až o vánocích. Píše se v něm: „Podle přímého rozkazu nařizuji zastavit veškeré vojenské operace!“ Jeden z Onodových kolegů nesouhlasí: „Je to podvod, past!“ Onoda rozhodne:

„Bojujeme dál!“ 19. října 1972 filipínská policie malou skupinku rozpráší. Spolubojovníci padnou, Onoda zůstane sám. Samospráva ostrova je z jeho působení nešťastná. Je to nepřítel v zádech.

Nakonec se na ostrov vypraví student Norio Suzuki V únoru 1974 vyvěsí u stanu v džungli japonskou vlajku. „Co chceš?“ zjeví se znenadání Onoda. „Je konec, vraťte se do Japonska!“ vysvětluje student.

Prezident mu udělí milost

Teprve až se na ostrov dostaví major Taniguči a zprostí Onodu služby, vrací se Hiró Onoda mezitím povýšený na poručíka zpět. Když přiletí 12. března 1974 do Tokia, vyvolá jeho návrat doslova davové šílenství. Vrací se válečný hrdina nebo šílenec a vrah?

Je to blázen nebo idealista, odhodlaný zemřít za Japonsko? Během doby, kdy se skrývá v džungli, zabije Onoda asi třicet Filipínců. Vzhledem k okolnostem mu ale tehdejší prezident Ferdinand Marcos udělí milost.

Později žije Hiró Onoda střídavě mezi Japonskem a Brazílií. Umírá 16. ledna 2014.