Na první pohled obyčejná mísa, nádržka a tlačítko. Jenže za spláchnutím se skrývají staletí vynalézání, přešlapů a boje s lidskou neochotou měnit zažité zvyky. Moderní toaleta totiž nevzniká jediným geniálním nápadem.

Potřebuje také vodovod, kanalizaci a společnost, která pochopí, že odpad není nejlepší soused ani nejvhodnější přísada do pitné vody.

Představte si dobu, kdy návštěva toalety znamená mnohem víc než zavřít dveře a stisknout tlačítko. Anglický dvořan Sir John Harington (1560-1612) přichází už v roce 1596 s nápadem na záchod, který odpad splachuje vodou.

Jeden exemplář slouží jemu, druhý královně Alžbětě I. Zařízení spotřebuje na jedno spláchnutí přibližně 28 litrů vody, což je na dnešní poměry slušná povodeň. Přesto se z něj nestává běžná výbava domácností.

Chybí totiž potřebné potrubí, účinné odvádění odpadu i důvod, proč za takovou novinku utrácet. Záchod budoucnosti tak na dlouhá léta zůstává spíš výsadou bohatých než revolucí pro všechny.

Malý ohyb, velký pokrok

Další zásadní krok přichází v roce 1775. Skotský hodinář Alexander Cumming (1733-1814) získává patent na splachovací záchod s ohnutou trubkou ve tvaru písmene S. V jejím spodním oblouku zůstává voda, která funguje jako zátka a brání pronikání nepříjemných kanalizačních plynů do místnosti.

Dnes tento princip považujeme za samozřejmost, tehdy jde o zásadní zlepšení. O tři roky později přidává Angličan Joseph Bramah (1748-1814) další konstrukční vylepšení a záchody se postupně stávají praktičtějšími.

Ani nejlepší mísa ovšem nezvládne všechno sama. Pokud odpad končí v přeplněné jímce nebo se dostává do řeky, problém pouze mění adresu. K opravdové hygienické revoluci je potřeba propojit jednotlivé vynálezy do fungujícího systému.

Když se soukromý problém stává veřejnou záležitostí

V 19. století se evropská města rychle rozrůstají, jenže kanalizace za nimi pokulhává.

Odpad z domácností znečišťuje řeky a pitnou vodu, přeplněné ulice zapáchají a epidemie cholery připomínají, že špatná hygiena není jen nepříjemnost, ale otázka života a smrti.

V Londýně pomáhá situaci změnit rozsáhlý kanalizační systém, jehož výstavbu vede inženýr Joseph Bazalgette (1819-1891). Rozšiřují se vodovody, zlepšují se stavební předpisy a roste povědomí o souvislostech mezi znečištěnou vodou a nemocemi.

Splachovací toaleta se však prosazuje postupně, protože její provoz vyžaduje peníze, vodu i funkční odvod odpadu.

Nad splachováním nepřemýšlíme

Ani podnikatel, anglický instalatér  Thomas Crapper (1836-1910), jehož jméno se stává legendárním symbolem záchodů, ji nevynalézá. Pomáhá ale rozšiřovat a zdokonalovat sanitární vybavení. Dnes už nad splachováním téměř nepřemýšlíme.

Přitom právě spojení zdánlivě nenápadných technických řešení zásadně mění města, veřejné zdraví i každodenní život. Toaleta zůstává soukromou místností, její význam je však odjakživa veřejný:

čím lépe funguje, tím méně důvodů má společnost řešit, co se děje za zavřenými dveřmi.