19. století bylo obdobím, kdy si český národ opět začal uvědomovat svou existenci. Začal se zajímat o své dějiny a měl ambice zařadit se mezi ostatní vyspělé národy Evropy.

O tom, že tento proces byl složitý, svědčí i slavný spor o Rukopis královédvorský a zelenohorský.

Emancipační proces českého národa byl nastartován již koncem 18. století. V dalších letech pak zaznamenal bouřlivý rozvoj. Začátkem 19. století byl počet Čechů odhadován na 6 milionů, což bylo 15 % veškerého obyvatelstva rakouské monarchie.

Velice rychle se začal rozvíjet kulturní, politický i ekonomický život českého národa. Vznikla první česká spořitelna, česká pojišťovna, bylo zakládáno české vyšší školství. Aktivisté národního hnutí však byli německým živlem často zesměšňováni.

Český národ podle nich nemá žádnou historii, a jestli ano, jedná se o dějiny prostých zemědělců, kteří nikdy neoplývali bohatou kulturou.

Obrozencům bylo jasné, že bude nutný důkaz, který zdokumentuje tradici staré české kultury a literatury. Každá vyspělá evropská literatura totiž disponovala něčím, co ukazovalo na její starobylost.

Němci měli svou Píseň o Niebelunzích, Angličané Legendu o králi Artušovi, Francouzi Píseň o Rolandovi, Rusové Slovo o pluku Igorově (což je ale pravděpodobně také podvrh). V tomto ohledu měli Češi ve své literatuře mezeru.

16. září 1817 ale objevil pedagog a literát Václav Hanka ve věžní kobce děkanského kostela sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové sedm pergamenových dvojlistů. Podle tehdejších odhadů měly být vytvořeny ve 13. století.

V tomtéž roce na zámku Zelená Hora u Nepomuku našel místní úředník Josef Kovář podobnou relikvii. Ta měla být ještě starší, měla pocházet z předkřesťanské doby. V českých intelektuálních kruzích vyvolaly oba Rukopisy obrovskou senzaci.

Ale už krátce po jejich nálezu vyvstaly první pochybnosti. Kupodivu útok na ně nebyl veden ze strany Němců, ale z vlastních řad.

Rukopis královédvorský zatím zpochybněn nebyl, ale Rukopis zelenohorský se zdál být podezřelý, a to nikomu menšímu než Josefu Dobrovskému (1753–1829).

Nadšení pro nový objev však nebralo konce a „Co je české, to je hezké!“ se v té době stalo hlavním heslem české kultury. Rukopisy se staly tichým protestem proti politice přicházející z Vídně.

Pokud někdo měl o pravosti Rukopisů pochybnosti, raději si je nechával pro sebe. V opačném případě se vystavoval riziku, že bude prohlášen za zrádce národa. V roce 1858 byl přesto zaznamenán první frontální útok na obě literární dílka.

V pražském německém týdeníku Tagesbote aus Böhmen byl Rukopis králodvorský označen za podvod s tím, že jej sepsal právě nálezce Václav Hanka. Autorem onoho článku byl knihovník Anton Zeidler a útok měl spíše politické pozadí.

V té době rakouskou říši ovládal Bachův absolutismus a navíc Zeidler byl pravděpodobně agentem rakouské policie. Ostatně i František Palacký Němce tehdy obvinil, že svým útokem sledují jen zisk politického kapitálu.

Rok 1886 byl vrcholem sporu o Rukopisy.

Ve vědeckém časopise Athenaeum, který tři roky předtím založil Tomáš Garrigue Masaryk, vyšel v únoru článek předního českého filologa Jana Gebauera, který nesl název „Potřeba dalších zkoušek Rukopisu Královédvorského a Zelenohorského“.

Gebauer byl zprvu zastáncem pravosti Rukopisů, ale pod vlivem kritického vědeckého Masarykova myšlení začal o svém původním postoji pochybovat. Není asi překvapující, že pochybnosti vynesly Gebauerovi obvinění z vlastizrady.

Masaryk dopsal ke Gebauerově článku malý dodatek, kde stanovil pořadí důležitosti jednotlivých vědních disciplín, které by měly prokázat pravost, či faleš Rukopisů: „Nemýlím-li se, dá se tato stupnice průkaznosti postaviti:

1. Nejméně rozhodují výklady aesthetické a historické (kulturní); více 2. paleografický a chemický rozbor by nám jistoty daly a nejvíce 3. gramatický. Ovšem je pak ke konečnému soudu souhrn všech vyšetření nutný.“

Masaryk tedy přímo neprohlásil, že Rukopisy jsou podvrh, jen vyjádřil určitou míru nejistoty, zda jsou skutečně pravé. Věděl, že falsifikáty by české národní věci v dlouhodobém horizontu rozhodně neprospěly.

Jenže myšlení v delších perspektivách nebývalo a není nijak oblíbené. Zapálená a slepě národovecká žurnalistika se do Masaryka pustila s plnou vervou. Na svou stranu získala ulici a začala tak štvanice proti Masarykovi.

Prim zde hrály Národní listy, jejichž vydavatelem byl Julius Grégr. Přitom krátce předtím Masaryk s tímto listem úzce spolupracoval. Masaryk a Gebauer byli podle Grégra „závistivci, národní nepřátelé a zhoubci české kultury“.

Masaryk nesnášel přetvářku a lži a jeho postoj mu nyní začal sklízet „ovoce“. Přes veškerou veřejnou nenávist se na jeho stranu přidalo několik statečných lidí.

Patřil mezi ně profesor Jaroslav Goll, který na univerzitě přednášel obecné dějiny, Jindřich Vančura, středoškolský profesor, zabývající se historií české reformace a překladatelstvím, Jaroslav Vlček, jenž se specializoval na českou a slovenskou literární historii, nebo Matěj Opatrný, který jako fundovaný filolog napsal několik studií proti pravosti Rukopisů.

Rukopisy byly v té době podrobeny i chemickým zkouškám. Jenže, jak to tak při velkých sporech bývá, i vědecká metoda může být ovlivněna politickými zájmy.

Expertiza dvou univerzitních vědců měla dokázat velké stáří obou Rukopisů, ale ve zprávě se už nezmiňovalo, že některé části obsahují moderní barvivo. Zastánci pravosti Rukopisů dodnes poukazují na to, že se tam dostalo až při restauraci pergamenů.

Na obranu Rukopisů vystoupil i přední představitel strany Staročechů František Ladislav Rieger. Rieger byl vážený muž, jeden z vůdců pokusu o revoluci 1848 a mimo jiné i manžel dcery Františka Palackého.

Ve chvíli, kdy i on vyjádřil přesvědčení, že Rukopisy jsou pravé, získali tím jejich obhájci důležitou podporu. Rieger navíc vydal Slovník naučný a oběma Rukopisům v něm věnoval samostatná hesla.

O Rukopisu králodvorském přímo píše, že se jedná o „nejslavnější památku staročeské básnické literatury“. Jenže argumenty byly v rukou Masarykových a Gebauerových.

Masaryk sázel především na gramatiku a na to, že některé slovní obraty nemohly být v době údajného vzniku Rukopisů používány. Kvůli sporu o Rukopisy se proti Masarykovi postavila téměř kompletní česká intelektuální elita.

Masaryk byl nenáviděn a málokdo tehdy uznal, že by mohl mít pravdu. Jeho odpůrce F. L. Rieger zemřel v roce 1903. Masaryk pokračoval ve své politické i vědecké činnosti.

Během 1. světové války vyhlásil za svůj cíl vyvázání českých zemí z rakouské říše a tento svůj program dokázal s několika málo spolupracovníky dotáhnout až do konce. V roce 1918 se stal prvním prezidentem samostatné Československé republiky.

V této funkci působil do roku 1935, kdy ze zdravotních důvodů odstoupil. Zemřel na zámku v Lánech 14. září 1937. A samotné Rukopisy? Definitivně za pravdu dal Masarykovi až Kriminalistický ústav, který v roce 1967 Rukopisy důkladně prozkoumal.

Přesto i dnes se najde řada lidí, kteří v pravost obou Rukopisů bezmezně věří – sdružuje je Česká společnost rukopisná.

Drtivá většina dnešních vědců se přiklání k tomu, že jejich autorem byli spisovatel a univerzitní pedagog Václav Hanka a spisovatel Josef Linda. Dnes jsou oba Rukopisy uloženy v knihovně Národního muzea v Praze.