Tlupa pralidí už delší dobu hladoví. Ať vyrazí na lov kamkoli do okolí, stejně se vždycky vrátí s prázdnou. Nezbývá proto než se sebrat a putovat za potravou dál. „Sbalte se, půjdeme!“ naznačí vůdce posunkem ostatním.

Každý sebere kus kůže a pazourek a vyrazí na cestu. Uplyne několik tisíc let a balení trvá mnohem déle…

Jaké zavadlo si vzít ve středověku s sebou na cesty? Každý, zvláště pěší poutník, udělá nejlépe, když si bude brát co nejméně věcí.

Kosmas ve své kronice líčí, že Přemysl Oráč, když ho Libuše povolala na knížecí stolec, měl u sebe brašnu z lýka. Oděvy ještě nemají kapsy, proto se na opasek zavěšují váčky z kůže nebo tzv. taštice (kapsy se zapínáním).

Jsou důležité hlavně jako úkryt na peníze.

Latinský slovník Mater Verborum z 13. století říká, že existoval herní zákon, podle kterého člověk „nesměl více peněz prohráti, než co měl sub cingulo (v opasku).“ Postrachem středověkých pocestných je žízeň, proto si většina z nich při cestování nezapomíná vzít měch nebo nádobu s vodou, nejčastěji džbán.

Student zvládne knihy i zásoby

Benátský kupec Marco Polo (1254 – 1324) si v cestopise Milion o putování do Číny všímá cestovního vybavení tamějších obyvatel:

„Tatarský jezdec měl dva kožené měchy s mlékem, kotlík na vaření masa a malý stan proti dešti.“ Nic víc k životu nepotřeboval. Evropané jsou ale náročnější.

V mošně zavěšené kolem krku nebo taštici u pasu mají listiny, kterými se prokazují, i malou zásobu potravin. Dobová satirická báseň o Podkoním a žákovi z konce 14. století říká o žákovi (studentovi):

„Mošnu na hrdle jmějše, v níž by byl vložil, což je třeba, mním, že knihy také chleba.“ Student to měl na rozdíl od ostatních cestujících složitější, kromě jídla musel u sebe nosit i knihy.

Všechno je u pasu

Burgundský dvůr ve Francii je ve 14. století centrem tehdejší módy. Kdo na něm chce udržet krok s dobou, musí mít okázale zdobený váček připevněný u pasu. Dámy si jich pořídí celou kolekci: z hedvábí, sametu, kůže, vyšívané a zdobené drahými kameny.

Každý je určený pro jinou příležitost. Váčky ale nepohrdnou ani muži. Z Burgundska se tato novinka šíří do celé Evropy a bohatá šlechta podlehne jejímu kouzlu.

Platí také, že k pasu se připevňuje všechno, co se na cestách může hodit, tedy hlavně nože, zbraně pro boj s nepřítelem, ale dokonce i psací potřeby a kalamář!

Bohatá šlechtična na vdávání se v Evropě v 15. století neobejde bez nákladně vyšívané gobelínové taštičky zdobené perlami. Ukládá si do ní různé osobní drobnosti. Když jí její nastávající chce věnovat dárek, nemusí si dlouho lámat hlavu, jaký by byl nejlepší.

Podle společenských zvyklostí může svobodná žena od budoucího ženicha přijmout jedině takovouto taštičku, nejlépe s vyšitým milostným výjevem.

Dopis otevírá dveře

Rytíř Zdeněk sesedne v 16. století po dlouhé úmorné cestě z koně před výstavným pražským měšťanským domem. Vstoupí dovnitř a shání se po majiteli, bohatém tkalci. Ten právě přichází. Zdeněk mu podává doporučující dopis.

„Já níže podepsaný Václav, obchodník s látkami, Vás snažně prosím, abyste ubytoval mého syna a pomohl mu vyřídit jeho poslání v hlavním městě,“ čte tkadlec. „Panu Václavovi jsem dobře prodal své zboží,“ rozjasní se mu obličej.

Zdeňkovi je jeho dům a pohostinství rázem otevřeno. Jeden doporučující list příbuzným a známým nahradí velké zavazadlo. Znamená bezplatný nocleh, jídlo a pití. Lupiči, kterých je na cestách všude plno, se o písemnosti obvykle nezajímají.