Krásná příroda, bohatý zdroj nerostných surovin i zlata. To je největší americký stát, Aljaška, který kdysi patřil Rusku. Jeho poklady však byly v té době ukryté hluboko pod ledem. K prodeji tohoto území vedlo Rusy mnoho skutečností.

Dá se zpětně pochopit, proč tuto cennou oblast tak špatně prodali?

Poprvé spatřila Aljašku v roce 1741 expedice vedená dánským cestovatelem Vitusem Beringem (1681–1741), kterého vyslal na průzkum car Petr Veliký. Cílem bylo prozkoumat východní pobřeží Sibiře a zmapovat propojení s neprobádaným americkým kontinentem.

Bering objevil ostrov Svatého Vavřince, Diomédovy ostrovy, a také ostrov Kodiak. Ještě tentýž rok však zemřel společně s dalšími námořníky na kurděje.

Měkké zlato

Po tomto objevu sem posléze začali mířit ruští obchodníci a lovci kožešin a již v roce 1759 zde vznikla první ruská osada. Ale počet obyvatel se pohyboval jen v řádech tisíců. I přesto na místě postavili pravoslavné kostely, které se na řadě míst dochovaly do současnosti.

Rusové tehdy nevěděli, co se skrývá pod zemí, ale i tak se Aljaška stala pro ruské cary zlatou, či spíše kožešinovou, žílou vzhledem k značnému množství divoké zvěře.

Ruské pozůstatky v Americe

Ruští osadníci obchodovali zvláště s cennou vydří kožešinou, a tak lovci vydry téměř vyhubili. Někteří z nich se začali posouvat ještě dál, a to až do slunné Kalifornie, kde vybudovali v roce 1812 pevnost Fort Ross a vesnici ležící sto kilometrů na sever od dnešního San Franciska.

Stali se tak prvními Evropany, kteří severní pobřeží Kalifornie osídlili.

Strach z porážky

Jenže když v roce 1856 Rusové prohráli v Krymské válce, dostali se do finančních potíží a oslabena byla i jejich vojenská síla. Zcela přirozeně se tak obávali možných útoků. Ne od Američanů, nýbrž od Britů.

Těm už patřila kanadská Britskou Kolumbii a nebylo by tedy nic neobvyklého, že by Aljašku „připojili“. Rusové s Velkou Británií soupeřili již na Krymu a přetlačovali se i v Afghánistánu. Bylo jim tedy jasné, že by je britské loďstvo mohlo od Aljašky zcela odříznout.

Daleká domovina

Navíc Aljaška byla od tehdejšího ruského centra moci Petrohradu nesmírně vzdálená. Pro představu, dopis poslaný z Petrohradu šel na Aljašku údajně dva roky. Při expresní zásilce tomu bylo 5 měsíců. Carovi Alexandr tedy věděl, že pokud by došlo k válce, není ruská armáda Aljašku schopna nijak bránit.

Proto začal přemýšlet o tom, že bude lepší území prodat, než si jej nechat v prohrané válce sebrat. Do prvního obchodu zasáhla americká občanská válka mezi Severem a Jihem, a vše se tak pozdrželo. Na druhé straně to v pozdějším obchodě Američanům pomohlo.

Rusko se totiž postavilo na stranu Severu, Britové zase stranili Jihu. Když pak dorazili ruští námořníci po jedné porážce Seveřanů, dokázali tím odradit Brity od blokády amerických přístavů. A do bojů dokonce jednou i přímo zasáhli.

Prodej všech dob

Po válce začalo Rusko znovu naléhat na prodej Aljašky. Za úkol to dostal ruský vyslanec a baron Eduard de Stoeckl, na americké straně pak stál ministr zahraničí William Seward. K samotnému obchodu došlo 30.

března 1867 a Aljaška byla prodána za směšnou částku 7,2 milionu dolarů, což nyní odpovídá sumě asi 90 milionů dolarů. Jednalo se o území o celkové rozloze 1 518 000 km2. Došlo k tomu prostřednictvím smlouvy ratifikované Senátem USA a podepsanou prezidentem Andrew Johnsonem.

Výsměch Američanů

William Seward byl přesvědčen, že území může sloužit jako základna pro rozvoj amerického trhu v Asii. Proti němu stál americký lid, který považoval nákup za hloupost s argumenty, že se jedná pouze o zbytečný kus ledové půdy.

Na druhé straně se Rusové radovali z dobrého obchodu. A sám baron Stoeckl na tom velmi získal. Od samotného cara získal jako prémii 25 000 dolarů a doživotní rentu ve výši 6000 dolarů ročně, kterou si diplomat vybíral až do svých 88 let, tedy do roku 1892.

Je tu zlato!

Vše se změnilo na počátku zlaté horečky na Klondiku v roce 1896. O tom, kdo jako první zlato objevil, se dodnes vedou spory. Většinový názor se přiklání k Jimu Masonovi zvanému Skookum (1859–1916). Zpráva se velmi rychle roznesla a na sever se vydaly statisíce dobrodruhů s vidinou snadného zisku.

Obtížná však byla už samotná cesta k vysněnému bohatství, těžký terén jim to rozhodně neulehčoval znepříjemňoval. Do počátku první světové války se zde však vytěžilo zlato za více než bilion dolarů.

Nesmírné nerostné bohatství

K velkému překvapení Aljaška neukrývala jen zlato, ale také další drahé kovy, jako třeba zinek, stříbro nebo olovo. Další „boom“ přišel s objevením ropy, která momentálně tvoří nejcennější aljašské bohatství.

K ropné horečce došlo po roce 1968, o rok později už získala za pronájem práv v těžební oblasti téměř 900 000 milionů dolarů. Cena koupeného území se tak Američanům mnohonásobně vrátila. Dokonce spočítali, že do roku 1958 se jim Aljaška zaplatila čtyřistadvacetpětkrát.

Chce Rusko Aljašku zpět?

I v současné době se objevují konspirační teorie, podle nichž je prodej Aljašky neplatný. Jedna z nich říká, že loď Orkney, která vezla do Ruska oněch 7,2 milionu dolarů, se potopila v Baltu i s penězi.

Mnozí to tak považují za neplatný prodej. Podle další samotná smlouva nikdy neplatila a jednalo se pouze o pronájem na 99 až 150 let. Během úřadování amerického prezidenta Baracka Obamy se také spekulovalo o dalším prodeji, aby Spojené státy umazaly část státního dluhu.

Cena byla tehdy odhadována mezi 2,5 až 5 biliony dolarů. Nakonec ze záměru sešlo a území na severu Ameriky tak zůstává v rukou Spojených států.