Církevní synoda, která se sejde v roku 585 ve východofrancouzském Mâconu, schvaluje placení nových daní – desátků. Zúčastnění biskupové si myslí, že když každý oželí desetinu své úrody, bude pro chudé. Ne vždy ale tahle pěkná představa platí.

Desátková daň si najde cestu i do Čech. První pražský biskup Dětmar (v úřadě v letech 976–982) zavádí v Čechách placení desátků. Zmiňuje se o tom také Kosmova kronika:

„Jak ustanovil první biskup Dětmar, dávali desátku dvě kopy obilí, na kopu pak počítáme padesát snopků.“ Ovšem Dětmarovi se nepodaří obyvatele k pravidelnému odevzdávání této daně přimět, protože tehdy ještě nemá oporu v knížeti Boleslavovi II. (asi 932–999).

Výběr vázne

Teprve jeho nástupce, druhý biskup Vojtěch (kolem r. 957–997), má více štěstí.

Desátky se mu podaří prosadit především díky tomu, že Boleslav změní názor – jejich placení posvětí v roce 992. Vojtěch tak získává od něj svolení, že může na různých místech budovat kostely a rovněž vybírat desátkové daně. S jejich výběrem to ale není často příliš žhavé.

„V Čechách nejsou správně odváděny desátky,“ stěžuje si například pražský biskup Ondřej († asi 1223) do Říma.

Hus tne do živého

O nepravostech ve spojitosti s výběrem desátků kážou také církevní reformátoři.

„Tací jsou zloději svatokrádci, jakožto dí sv. Bernard: Jistě dědictví chudých jest zboží kostelů a svatokrádežnou ukrutností se jim utrhuje… věci chudých nechudým dáti jest hřích svatokrádežství!“

Právě těmito slovy obviňuje Jan Hus (kolem r. 1370–1415) církevní hodnostáře, že si desátky nechávají sami pro sebe a nedávají je chudým. Tím pochopitelně proti sobě církev ještě více popudí.