Důstojní muži nosí hodinky na řetízku ve speciální kapsičce. Tvrdí, že jen blázen by je nosil na zápěstí. Jenže pak přijde 1. světová válka a všechno je jinak.

První hodinky se na zápěstí objeví už v roce 1571, dlouhá staletí je tam však nosí pouze ženy. Muži, až na výjimky, trvají na hodinkách kapesních. Pojďte s Epochou zjistit kdy a proč změnili názor.

První zdobí zápěstí královně

První hodinky se objeví kolem roku 1505 v Norimberku a na svědomí je má pravděpodobně hodinář Peter Henlein (1485-1542). Jsou kapesní, komplet železné a pěkně se pronesou.

„Po dobu čtyřiceti hodin jdou a zvoní aniž potřebují závaží,“ obdivuje je přesto německý učenec Johann Cochläus. Stávají se módou, takže jsou stále vypiplanější až se mění v žádaný šperk.

Jedny daruje hrabě Robert Dudley (1533–1588) v roce 1571 své přítelkyni, a pravděpodobně i milence, anglické královně Alžbětě I. (1533-1603). A protože královnin šat je kapes prostý, mají podobu náramku.

Náramkové hodinky jsou na světě i když v tomto případě první vlaštovka jaro nedělá. Hodinky zůstávají kapesní, ač se občas objeví výjimka. Kolem roku 1650 si je prý upevňuje k zápěstí matematik Blaise Pascal (1623–1662).

Hodinky na zápěstí se znovu objeví až koncem 17. století, nejde však o klasické náramkové hodinky, ale o šperky vybavené malými ciferníky.

Vychytávka praktických žen

V následujících staletích se hodinky stávají stále častějším doplňkem.

Sice výlučně ve verzi kapesní či různých přívěsků už v polovině 18. století si však praktické ženy vypomáhají náramkovou inovací a upevňují si hodinky na zápěstí, aby jim nepřekážely při práci nebo péči o děti.

Většímu rozšíření náramkových hodinek brání také jejich rozměry a tvar. Důležitým krokem cesty hodinek na zápěstí je tak rok 1861, kdy francouzský hodinář Adrien Philippe (1815-1894) sestrojí korunkové natahování, které umožní konstrukci více plochých hodinek.

V 1880 sice firma Girard-Perregaux vyrábí náramkové hodinky pro německé námořní důstojníky, ale jinak jsou první kolekce náramkových hodinek určeny výhradně ženám. Muži je odmítají.

Otázka života a smrti

Chtějí je nosit na řetízku a v kapsičce u vesty. Jen tak je to muže důstojný způsob.

„Hodinky na zápěstí, které lze vidět u některých mužů v Evropě, jsou hloupým výstřelkem, který brzy pomine,“ píší New York Times ještě roku 1916. Tenhle postoj však změní Světová válka.

První válka s leteckými útoky, a také první, kdy záleží na přesné koordinaci. V boji či plné polní je navíc hledání a vytahování cibulí z kapsy mnohem méně praktické než letmý pohled na zápěstí.

A tak vojáci upravují kapesní hodiny pomocí řemínků tak, aby si je mohli připnout k zápěstí. A když válka skončí, už je tam nechají, neboť zjistí co ženy už dávno. Že je to pohodlné a praktické.

Kapesní dinosauři

Výrobci reagují hbitě a novému trendu se přizpůsobí, takže už v roce 1930 je to fifty fifty a podíl náramkových a kapesních hodinek na trhu je zhruba 50:50. Nosí je muži i ženy, chudí i bohatí, mladí i ti starší, pokud nejsou příliš konzervativní.

Jejich vítězné tažení pokračuje i v následujících desetiletích, až nakonec vytlačí kapesní hodinky na periferii a odsoudí je do role kuriozity. Což zřejmě nezmění ani jejich současná obliba mezi různými hipstery.