Slavnostní večeře v Paříži roku 1795 je v plném proudu. Společnost je dobrá, ale zase nijak vybraná. Zchudlí šlechtici, důstojníci, lidé se středně vlivnými místy u dvora. Kdo by to byl řekl, že se tady píše historie budoucí Francie.
Třiadvacetiletá Josefína de Beauharnais (1763–1814) sedí vedle chudého a nezajímavého korsického vojáka, který je o šest let mladší a na tuto slavnost se snad dostal náhodou. Jeho jméno je Napoleon Bonaparte (1769–1821), dnes ještě neznámé, brzy ale skloňované po celé Evropě a ještě dále.
Do jeho mysli vidět není, ale na tělo je nepříliš vábný pohled – je malého vzrůstu, trochu tlustý a vyjadřuje se hrubě a neotesaně. Nic, co by z něj dělalo atraktivního společníka pro vznešenou dámu, natož jejího budoucího nápadníka.
Napoleon to ale sám vidí jinak. Josefína mu okamžitě padne do oka a rozhodne se, že musí být jeho. „Byla to láska, první vzplanutí vášně, které jsem ve svém životě pocítil,“ říká později svému příteli Augustu de Marmontovi (1774–1852).
Nevzdělaná milenka
Josefína pochází z chudé, ale urozené rodiny. V mládí vyrůstá na Martiniku ve francouzských državách v Karibiku. Má sice nějaké vzdělání, byť je leccos, jenom ne intelektuálka, ale působí venkovsky, chybí jí rafinovanost pařížské vyšší třídy a mluví s těžkým regionálním přízvukem.
Navíc už od raného dětství miluje k zbláznění cukrové sladkosti, konzumuje je v neuvěřitelných objemech, a tak se jí velice rychle zkazí všechny zuby. Proto je na všech portrétech z pozdější doby vymalovaná se sevřenými rty a tajuplným úsměvem – kdyby otevřela ústa, mohla by kolemjdoucí vyděsit.
Její sestra se má provdat za francouzského důstojníka vikomta Alexandra de Beauharnais (1760–1794), rodina si tak chce zajistit nějaké příjmy a vyměnit urozenost za majetek. Plán selže, když sestra neočekávaně zemře.
Rodiče se ale nemíní jednou dohodnutého plánu vzdát, a tak je za bohatého vikomta provdána Josefína. Manželství ale není šťastné, narodí se z něj sice dvě děti, manželé se však brzy rozejdou.
Manžel na popravišti
Josefína se po rozchodu s manželem musí někam uchýlit, tak nakonec skončí v pařížském klášteře pro urozené dívky. Kláštery odjakživa slouží jako vzdělávací instituce – vzdělání, kterého se zde dostane Josefíně, je sice pramálo zbožné, ale o to užitečnější.
Naučí se tu od zkušenějších dam jemným pařížským mravům, zkrotí svůj podivný kreolský přízvuk a začne z ní být opravdová dáma. Však si také brzy opatří množství bohatých milenců, kteří ji vydržují. Vikomt de Beauharnais je za francouzských revolučních válek učiněn generálem a bojuje na králově straně.
Tím na sebe přivolá hněv revolucionářů. V roce 1794 je zatčen a uvězněn. Nakonec je popraven gilotinou jako roajalista a představitel aristokracie a málem i sama Josefína skončí na tomtéž popravišti.
Je zatčena a držena ve stejném vězení, ale nakonec je osvobozena den před svou plánovanou popravou. Traumatický zážitek z vězení, nejistota a obava o život jí už zůstanou až do smrti. Pro svého manžela ale příliš netruchlí, teď může své aférky využít k tomu, aby si našla nového muže.
Napoleon na scéně
Napoleon ale opravdu není to, co by hledala. Představuje si spíše někoho urozenějšího a zámožnějšího. Na druhé straně ve svém věku a jako vdova se dvěma dětmi nemá zase příliš na výběr. Přesto, když se na večeři s Napoleonem seznamuje, je k jeho dvoření nejprve velice skeptická.
Jeho milostné nabídky odmítá, zprvu rázně, později přece jen s menší a menší přesvědčivostí, až se nakonec od něj nechá umluvit a v roce 1796 uzavírají Napoleon a Josefína sňatek. Jeden Josefínin bývalý milenec dá Napoleonovi jako svatební dar velení nad francouzskými vojsky v Itálii.
Možná to vyznělo trochu jako zlomyslný žertík, protože tím pádem bude novomanžel muset okamžitě odcestovat. A přesně to se také stává, již několik dní po svatbě zamilovaný Napoleon odjíždí na vojenské tažení.
Vášnivý vojevůdce
Napoleon Josefíně z tažení píše bezpočet milostných dopisů, které se částečně zachovaly dodnes a překvapují u chladného vojáka a geniálního stratéga horoucími vzplanutími citů. V jednom z nich se Josefíně vyznává: „Byl bych nadšen, pokud bych Vám mohl pomáhat s vysvlékáním.
Líbal bych Vás na rty, na víčka, na ramena i všude jinde…“ Jindy zase teskní po její blízkosti a představuje si ji: „Probouzím se s myšlenkami na Vás. Mezi Vaším portrétem a vzpomínkou na naši omamnou noc, nenacházejí mé smysly odpočinku, sladká a nedostižná Josefíno, co je to za zvláštní vliv, který máte na mé srdce?
Co kdybyste se rozzlobila? Co kdybych Vás viděl smutnou či v potížích? Potom by má duše byla otřesena smutkem.“
Pozor na bulvár
Vášnivé dopisy, které zahlcují Josefíninu poštu, jsou jedna věc, ale fyzická blízkost muže, na kterou je Josefína ze svých předchozích avantýr zvyklá, je něco docela jiného. Tak se osamocená novomanželka jen s vyznáními na papíře nemíní spokojit.
Začne si, jak je zvyklá, milostnou aférku s pohledným poručíkem od husarů jménem Louis Hippolyte Charles (1773–1837). Tento poměr se ale moc dlouho neutají, brzy si o nich štěbetají doslova vrabci na pařížských střechách.
A nejen ti. O poměru mezi Josefínou a Charlesem se dozví redaktor britského listu Morning Chronicle, dokonce mu do rukou padnou i některé jejich dopisy a ty pak nechá otisknout s patřičně kousavým komentářem.
Karta se obrací
Napoleon na svém vojenském tažení zuří. Navíc utrpí v bitvě na Nilu zdrcující porážku, musí se stáhnout pryč a je všem akorát pro smích. V ten okamžik začne jeho láska k Josefíně dostávat velké trhliny.
Situace se ovšem obrátí, nyní je to Josefína, která o Napoleona stojí, zatímco on by se jí nejraději zbavil. Nechává svých mileneckých záletů a rozhodne se, že mu bude věrná. Nenechá se odradit ani jeho odmítáním a dokonce po Napoleonově návratu stojí v pět hodin ráno i s dětmi před jeho domem a pláče, aby ji vzal zpět k sobě.
Rozvod pro dobro Francie
Brzy se Napoleonova politická kariéra začíná obracet a jeho hvězda vystřelí vzhůru. Všechno vyvrcholí v okamžiku, kdy Papež Pius VII. (1742–1823) korunuje Napoleona roku 1804 na francouzského císaře. Josefína se tak stává na čas císařovnou, ale této cti a slávy si moc dlouho neužije.
Napoleon je rozhodnut se jí zbavit, má pocit, že jeho láska k ní vyhasla, a nemůže jí zapomenout nevěru. Krom toho se musí snažit uzavřít dynasticky výhodný sňatek, který by posílil jeho politickou situaci v Evropě.
Sám už má místo Josefíny několik milenek, které mu musí Josefína, stále jeho zákonná manželka, se skřípěním zubů tolerovat. V roce 1809 jí oznámí, že se s ní musí v zájmu Francie rozvést. Rozvod, vůbec první podle nového francouzského civilního zákoníku, se koná 10.
ledna 1810 a je to velká společenská událost, která v lesku a slávě snad ještě překonává jejich svatbu.
Zůstanu vždy věrná!
Josefína při obřadu čte své prohlášení, že navzdory rozvodu zůstane Napoleonovi navždy věrná a bude ho podporovat v čemkoli, co bude císař podnikat. Odměnou jí je za to štědrý důchod ze státní kasy. Napoleon se hned v březnu téhož roku žení s rakouskou arcivévodkyní Marií Luisou (1791–1847). Napoleonův sekretář si ve svém deníku poznamenává, že z místnosti, kde byla Josefína ubytována, slýchal po rozvodu neustálý pláč a naříkání. Na veřejnosti drží ale Napoleonova excísařovna kamennou tvář.
Láska přemáhá uraženost
Po rozvodu se Josefína uchyluje na svůj zámek Château de Malmaison a věnuje se zde hlavně pěstování růží. Její láska k Napoleonovi s postupujícím časem jenom stoupá a neustále po něm touží. Milenci už u ní nemají šanci.
Když se Marii Luise narodí syn a dědic, kterému Napoleon dává titul krále římského, je zdrcená. Jeden z důvodů jejího nedávného rozvodu totiž podle Napoleona je, že mu Josefína nedokáže dát syna, a tedy i dědice.
Láska je ale silnější než uražená ženská hrdost, a tak se několik let poté Josefína s Napoleonovým synem setkává a mají spolu i do budoucna hezký vztah. Když se potkají, představí ho Napoleon Josefíně slovy: „Toto je chlapec, který vás stál tolik slz.
“ Někdejší manželé se dokonce občas navštěvují v Château de Malmaison a podle vzpomínek služebnictva se spolu procházejí ruku v ruce.
Umírá na zlomené srdce
Napoleonova vojenská tažení nakonec skončí katastrofou a císař je poražen. Ani tehdy ho Josefína nepřestane podporovat. Na svém zámku dokonce pokorně přijímá ruského cara Alexandra I. (1777–1825) a prosí ho, aby byl k poraženému Napoleonovi milosrdný.
Když je Napoleon po své porážce poslán do vyhnanství, plánuje Josefína usilovně, jak by se za ním mohla vypravit a znovu být se svým někdejším mužem, kterého stále miluje. K tomu ale už nedojde. 29. května 1814 Josefína náhle onemocní a na svém zámku umírá.
Podle vzpomínek služebných je Napoleonovo jméno to poslední, co má na rtech před svým skonem. Pohřbena je v honosném náhrobku v kostele Saint-Pierre-Saint-Paul v Paříži. Josefínin osobní lékař prohlásí, že příčinou její smrti je ve skutečnosti zlomené srdce.
Historické paradoxy
Přes nešťastný vývoj lásky mezi Napoleonem a Josefínou je tady jeden zajímavý historický paradox. Josefína sice nedala Napoleonovi mužského potomka a dědice trůnu, ale přesto se pokračovatelem Napoleonovy dynastie stává její vnuk.
Manželství s rakouskou arcivévodkyní, které mělo zajistit pokračování dynastie tak v tomto úkolu selže, ale je to právě potomek Josefíny, který nese dál Napoleonovo jméno. Její dcera Hortense de Beauharnais (1783–1837) si totiž bere za muže Napoleonova bratra Ludvíka Bonaparta (1778–1846) a jejich společný syn se posléze stává císařem pod jménem Napoleon III. (1808–1873). Pro Josefínu to je malé historické vítězství, i když se ho nedožije.
Jediná žena, kterou jsem miloval
Napoleon se o smrti Josefíny dozví ve svém vyhnanství na ostrově Elba. Podle vzpomínek svých druhů se na dva dny zavírá ve své místnosti, nevychází ven a truchlí pro svou dávnou lásku. Do svého deníku si někdejší císař poznamenává: „Josefína je jedinou ženou, kterou jsem kdy miloval.
Stále vládne mému srdci a stýská se mi po ní.“ Ve svém druhém vyhnanství na ostrově Svatá Helena Napoleon o Josefíně často mluví. Když zde posléze umírá, jsou jeho poslední slova určena právě jí.