V dnešní době dokážou lékaři nahradit velkou část orgánů. Selhání ledvin, jater, ba i plic či srdce tak nemusí znamenat jistou smrt. Nahradit jdou i některé smyslové orgány či končetiny. Ovšem některé součásti těla stále odolávají.
První skutečně úspěšnou a lékaři na celém světě uznávanou transplantací celého orgánu se stává operace, při níž v prosinci 1954 přenese ledvinu z jednoho člověka druhému americký chirurg Joseph Murray (1919–2012).
Šlo ovšem o malý trik – dárce a příjemce byli jednovaječná dvojčata, takže jejich tkáně měly identické vlastnosti. Po transplantaci žil Richard Herrick ještě 9 let.
Zemřel sice na problémy s ledvinami, ale nešlo o potíže v souvislosti s transplantací.
Konec 50. let 20. století se pak nese ve znamení bádání po účinném imunosupresivu. Nejprve lékaři imunitní reakci potlačují tím, že příjemce i darovaný orgán jsou před samotným zákrokem vystaveni rentgenovému záření.
O pár let později – počátkem 60. let se objevují první skutečná imunosupresiva. Nejprve to je merkaptopurin, později kombinace prednisonu s azathioprinem. Postupně se z těchto léků stanou hlavní pomocníci chirurgů věnujícíh se transplantaci orgánů.
Zdá se to takřka neuvěřitelné, ale nedlouho po ledvině se skutečně podařilo transplantovat i srdce.
Ještě předtím se sice uskutečnily úspěšně operace slinivky břišní a jater, ale oči odborné i laické veřejnosti se již upíraly do Jihoafrické republiky k práci Christiaana Barnarda (1922–2001).
Operace se 3. 12. 1967 povedla, ovšem pacient zemřel po 18 dnech na zápal plic, další pacient však již dokázal přežít s transplantovaným srdcem 19 měsíců.
Vcelku bez větších imunologických potíží jsou transplantovány málo prokrvené součásti těla (např. rohovka, šlachy, ale i mozkové pleny či srdeční chlopně). Lékaři v těchto případech hovoří o privilegovaných tkáních. Proč jsou právě tyto tkáně tělem přijímány?
Důvodem abnormálně nízkého rizika odmítnutí je nízká reaktivita cévního systému v nich, která neumožňuje vstup imunosupresivních buněk. Ovšem i zde platí, že přijímání není vždy 100%.
Co se tedy děje v případě, že jakýkoliv transplantovaný orgán je tělem odmítán? Imunitní systém těla je ochoten tolerovat orgány a tkáně, které jsou mu blízké z hlediska složení buněčných povrchů.
Klíčovou roli hraje speciální druh bílých krvinek (T-lymfocyty), které vzbuzují imunitní reakci na cizorodý štěp. Odmítání může vést až k naprostému zničení transplantátu.
Medicína rozlišuje tři typy odmítnutí. Hyperakutní následuje do několika hodin po operaci, akutní v rozmezí 1 – 90 dnů a chronické může nastat kdykoliv po 100 dni od operace (a to i v řádu let).
Při hyperakutním odmítnutí se cévy transplantátu velice rychle uzavřou krevní sraženinou vzniklou po spojení krevního řečiště pacienta s cévami tkáně. V případě akutního odmítnutí se cévy ucpou později v důsledku hojení.
Ve většině případů je toto riziko potlačeno právě imunosupresivními léky. Pravděpodobnost akutní reakce je o to větší, čím vyšší je odlišnost v systému dárce a příjemce. Za chronické odmítnutí mohou různé neimunologické faktory.
Riziko hrozí u 30–60 % pacientů, z nichž pouze 18 % může přežít bez jakékoliv léčby. Více náchylní k chronickému odmítnutí jsou starší lidé či pacienti, kteří prodělali reakci akutní a byli vyléčeni.
Na přelomu 60. a 70. let je účast v transplantačním programu tak trochu podobná ruské ruletě. Například úspěšnost přežití déle než rok s transplantovaným srdcem se pohybuje zhruba okolo 25 %.
V 70. letech se však švýcarským farmaceutům podaří vyrobit cyklosporin – velice efektivního léku na potlačení imunitní reakce. Díky látce izolované z vláknitých hub je možné zabránit aktivitě T-lymfocytů odpovědných za útoky na „nepřátelský“ orgán.
Oficiální schválení cyklosporinu Mezinárodní zdravotnickou organizací v roce 1983 otevírá široké možnost transplantací do budoucna.
I díky tomuto objevu se podaří v roce 1981 Brucovi Reitzovi, kardiochirurgovi působícímu na Stanfordově univerzitě prvně transplantovat srdce a plíce naráz. Ovšem „nejběžnějším“ orgánem podstupujícím transplantace jsou i nadále ledviny.
Světové statistiky hovoří o přibližně 70 000 úspěšných zákroků. Vyměnit je však možné daleko více orgánů – játra, slinivku břišní, střeva, ale třeba i kosti či šlachy. V neposlední řadě jsou transplantovány i oční rohovky, některé cévy či srdeční chlopně.
Sice k úspěšným, leč stále unikátním, pak patří transplantace specifických částí lidského těla. V září 1998 se ve Francii podařilo úspěšně transplantovat horní končetinu. Tato operace měla však nečekané vyvrcholení.
Clint Hallam, novozélandský pacient, mohl po operaci rukou nejen hýbat, ale zvládl i tak delikátní činnost, jako je psaní. Ovšem transplantaci nezvládl psychicky a po čase si tuto ruku nechal opět amputovat.
O 8 let později, v roce 2006 se podaří přenést muži ve věku 44 let penis mrtvého mladíka. I tato operace, byť úspěšná, však končí nečekaně. Po 8 dnech pacient požádá o odstranění přišitého údu.
V roce 2010 se ve Španělsku uskutečnila první kompletní transplantace obličeje. Pacient od mrtvého dárce získal obličejové svaly, nos, lícní kosti, čelist, patro, zuby, kůži i rty.
Do klubu vrcholných chirurgů, kteří se věnují transplantacím obličeje, patří český lékař – Bohdan Pomahač působící v americkém Bostonu.
Při operaci jsou podle doktora Pomahače dvě rizikové chvíle. První nastává v okamžiku, kdy je nutné odebrat obličej z mrtvého, druhá ve chvíli, kdy se napojují tepny, žíly a nervy.
Ani pak není ještě vyhráno. Po vlastním zákroku hrozí zhruba za 2–3 týdny riziko trombózy. Napojené cévy se totiž mohou ucpat.
Pokud se trombóza ani případná jiná komplikace například v podobě infekce nedostaví, má pacient šanci, že se mu do půl roku do obličeje vrátí citlivost a bude schopen obličejové svaly ovládat.
Problémem těchto transplantací je však jejich cena. Ta se pohybuje okolo od 120 000 do 250 000 amerických dolarů, a proto nejsou transplanatce obličeje zatím běžným zákrokem. Ovšem zájem o ně projevila americká armáda.
Vskutku zajímavá věc se před lékaři objevila právě v souvislosti s transplantací obličeje.
Měření ukázala, že ve chvíli, kdy člověk přijde o obličej, či jeho část, mozková kůra v oblasti zodpovědné za ovládání obličeje „zakrní“ a na její místo se posune kůra ovládající jiné části těla, třeba končetiny. Pokud se však podaří obličej úspěšně transplantovat, mozková centra se obnoví.
Lékaři teď uvažují o možném využití tohoto zjištění. Podle jejich názoru by se tak totiž daly léčit například následky mozkové mrtvice či jiných změn v mozku.
